Překvapení v pralese: Papuánci s mobily
na mapování oblasti a také na mentální mapy – na to, jak obyvatelé vnímají teritorialitu svého území,“řekl LN Bláha, kulturní geograf, jenž pracuje na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Díky tomu by měla být vesnice o asi 400 obyvatelích detailně prozkoumána; v budoucnu se nabízí i využití malého dronu pro dálkové mapování. Výstupem mají být metodologické studie a odborné články.
„Zkoušíme inovativní přístupy, které propojují antropologii s kartografií. Zaměřil jsem se na sbírání genealogií, klasických příbuzenských vztahů, ale když jsme je lokalizovali v prostoru a do domů, zjistili jsme spoustu věcí, k nimž by se lidé nepřiznali,“vysvětluje Soukup, jak metoda zachytí polygamní svazky, incest či nemanželské děti.
Geografické rozložení obyvatel také odhalí, kde se koncentrují nejmocnější jedinci, jimž také přísluší právo trestat. Například zloděje drůbeže, jimž pohlavár domlouvá před tím, než přijdou fyzické rány.
Ve vesnici Yawan žije uzavřená komunita. Má totiž nešťastnou koloniální historii, kdy luteránský misionář využíval vesničany pro práci na vlastních zahrádkách a bil je i holí. Lidé se z rozhodnutí misionářů museli přestěhovat na současné místo. Křesťanství u nich následně šířili adventisté, na jejichž místo se tlačili další luteráni. Soužití denominací nebylo ideální; nešťastní Yawánci se uzavřeli sami do sebe, nevyvdávají ani dcery k sousedům...
Křesťané, kteří věří v kouzla
„Nalezli jsme starý village register, vlastně koloniální matriku vedenou od roku 1940, kterou jsme naskenovali, takže přesně víme, kdo je kdo, kde kdy bydlel či jaké má vzdělání. Troufám si říci, že podobně zdokumentovanou komunitu na PNG nenajdeme,“říká Soukup. Jeho mohutná kniha Antropologie a Melanésie (2014) zvítězila v soutěži monografií Univerzity Karlovy, když bodovala v konkurenci vědců 17 fakult.
Jací jsou Papuánci? Jsou ještě animisté, věří v duchy? „Všichni říkají, že jsou křesťané, ale je vidět, že mají kouzelnictví plnou hlavu,“směje se badatel. Připomíná šest let starou příhodu, kdy krátce poté, co odletěl do Česka, spadlo v oblasti letadlo, jež pilotoval syn cestovatele Micka Leahyho. Jediný přežil, zato všichni místní cestující zemřeli. „Lidé pro to našli jasné vysvětlení: nějaký kouzelník se chtěl té zemřelé rodině pomstít,“vypráví Soukup.
Křesťanství ovšem paradoxně přispělo k přežitímístní rarity: populace asi tří tisíc stromových klokanů (druhy klokana Doriova), kteří jsou závislí na lesním prostředí. Nungoni je nelovili, poněvadž si zvířata v souladu s biblickou knihou Leviticus interpretovali jako nevhodné k jídlu a uvrhli na ně alimentární tabu. Stromoví klokani jsou ovšem zajímaví pro zoology.
Kniha jako zjevení
V roce 2009 tak sami místní obyvatelé podnítili vznik rezervace, projekt podpořila i zoologická zahrada z amerického Seattlu a po počáteční deziluzi místních, kteří se kupříkladu divili utrácení peněz za hotelové pobyty úředníků místo jejich vkladu do rezervace, se záměr rozvíjí.
Lídrem komunity je Dono, má technické vzdělání, takže si vybudoval i kancelář, svůj počítač napájí ze solárních panelů. „Říkal mi, že jeho snem je, aby k nim přijížděli vědci. ,Když jsme akceptovali vznik conservation area, přijali jsme sem vědu.‘ Takhle přesně mi to sdělil, i s tím, že chtějí, aby do Yawanu jezdili vědci různých oborů, protože třeba i zmapování historie vesnice a dalších vztahů je i pro místní obyvatele užitečné,“připomíná Soukup.
Když jim Češi letos předali anglickou knihu o nich samotných, bylo to prý zjevení. „Kdekdo už psal o stromových klokanech v jejich sousedství, o přírodě, ale ne o tamních lidech. I pro jejich emancipaci a sebeuvědomění to bylo důležité,“říkají oba mladí vědci, kteří si uvědomují, že na Papuu-Novou Guineu už dnes může doletět kdekdo. Je ale zapotřebí hledat nová témata a rozšiřo- vat paletu výzkumných technik v tak kvapně se měnícím světě.
I Papuánci chtějí „pokrok“– pokukují po autech, elektřině, pitné vodě, domech s plechovou střechou a po splachovacích záchodech. „Ve vysokohorské oblasti je ale nereálné, aby tam někdy byly silnice a měli auta. Za školní docházku musejí platit, tudíž řada lidí odchází třeba na plantáže v Nové Británii a vozí domů peníze. Nungonům byl – za jejich omezení života v chráněné rezervaci – přislíben rozvoj, ale on je vlastně nedosažitelný,“míní Soukup. Kulturní změny tisíce mil od domova hodlá sledovat i nadále; ústecký geograf Bláha jakbysmet.
„Příští rok bychom chtěli letět zpátky. Máme spoustu nápadů,“říká dvoučlenný minitým. A Soukup, jenž zná z dějin etnografie desítky pohnutých osudů, říká: „Naštěstí náš výzkum nestojí tolik peněz: stačí letenka, něco na zub a pak hlava, tužka a papír.“