Dobruška – babylon, kde se mluví česky
Tenkrát pouze věděla, že má pradědečka odkudsi z Čech, ale nic víc. Uplynuly dva roky a k její sestře Nancy Strybleové doputoval e-mail od jakéhosi Pepy z Čech. Psal, že je zaregistrovaný na mezinárodním genealogickém webu a sestavuje rodokmen rodiny Štrýblů. Zjistil, že snad část jeho rodiny žije v Americe. A jestli prý to „Stryble“není ve skutečnosti „Štrýbl“? Členité linky rodokmenu se skutečně propojily, a tak rodiny zjistily, že jsou příbuzné. Barbara se od Pepy postupně dozvídala historii svých předků. Vyprávěl jí o jejím dědečkovi, který pocházel z obce Koloveč na Plzeňsku, a o babičce z jihočeské Bechyně. Přišli v roce 1890 do San Franciska, kde se děda uchytil jako krejčí. „Jen vím, že prarodiče nechtěli doma mluvit česky. Prostě si řekli: Teď jsme doma v Americe, budememluvit jen anglicky – a tak se vlastně čeština i kontakty na české příbuzné úplně ztratily,“říká Barbara, která se s bratrancem poprvé setkala před dvěma lety.
To nejdůležitější – rodinnou historii – si navzájem vyprávěli anglicky, jenže brzy zjistila, že pokud chce mluvit s dalšími příbuznými, kteří jsou zhruba stejně staří jako ona, nemá bez znalosti češtiny šanci. „Zajímá mě nejen naše rodina, ale taky české dějiny, historie. Vlastně mi dochází, že kdyby moji prarodiče neodjeli do Ameriky, žili by v neustálém strachu – před první i druhou válkou, před komunisty. Je to strach, který jsem nikdy nepoznala, ale chtěla bych ho pochopit. Pochopit, co se tady u vás stalo,“říká Barbara, která má za sebou prvních pár lekcí české gramatiky. „Kamarádi si myslí, že až se po měsíci vrátím, budu mluvit plynně, ale to samozřejmě nezvládnu. Učím se pomalu, ale ono to půjde,“usmívá se.
Vítejte u nás v Chile
Na chodbě už je zase rušno. Dvě studentky nesou plato exotických lahůdek, spolužák jde s kytarou a vlajkou Mexika. „Za chvíli začínáme!“volá na opozdilce Vladimíra Koreňová, která po Aleně Obstové převzala organizaci kurzu. Od roku 2013 je hlavní koordinátorkou akce. Sál se rychle plní, přišli také zástupciměsta Dobruška, které se stará o české krajany každý rok. „Máš tu prezentaci? Půjde to pustit?“ptá se nervózně Sofia technika u počítače a je vidět, že už to chce mít za sebou. Za pár vteřin se v sále setmí, ona jde před publikum a ukazuje první fotografii: zasněžené hory i dlouhé pláže „Tohle je naše země – Chile,“říká česky. Po ní přijdou Soraya, Gustavo, Rahim a další. Všichni s nimi cestují po virtuální mapě Jižní Ameriky. Všude tam, kde je slyšet čeština.