Principiální myšlení Jana Husa

Nestůjte o pozemské, zní poselství, jež je Husovým smyslem i osudem. A splnil i nejvyšší nárok na jednotu intelektu a svědomí

a že slovo boží lze kázat i bez zplnomocnění biskupa či papeže, zřejmě překonaly i nejodvážnější úvahy českých učenců.

Hus s typickým morálním entuziasmem přizpůsobuje Viklefovu kritiku českému prostředí a dává jí aktuální rozměr. Postupně se odvrací od církevní hierarchie, kárá zkažené kněze a odmítá zprostředkující roli církve, její hlavou je pro něho Kristus, nikoli papež a ideálem neviditelná církev těch, kdo budou spaseni, nikoli dogmatická instituce. Rezonují i další Viklefovy teze, že církev musí plnit své poslání v chudobě a že církevní instituce bez opory v Písmu nejsou závazné.

V Husově christocentrismu je slovo boží jediným pramenem víry a „boží spravedlnost“nejvyšším principem práva i života. Vše, co není v souladu s božím zákonem, ustupuje „soudu svědomí“ a neplatí. Hledání nejvyššího smyslu bytí v napodobování Krista (imitatio Christi), odvolávání se přímo k němu jako výraz mravní irelevance papeže je jeho postoj v předvečer kostnického dramatu.

Kristovo poselství

Zdrojem kritické radikality je Husovi pravda. Je pro něho pravou skutečností, symbolizuje ontologickou převahu ideje, a proto si jí váží více než života, neboť v jeho podání osvobozuje. Tento původem platonský koncept se do středověké teologie prosadil zejména ontologickým důkazem existence boží Anselma z Canterbury, v němž absolutní božské jsoucno je nejvyšší realitou, a tudíž to, co je v souladu s touto realitou, je absolutní pravda.

„O to stůjte, co je nebeské,“vybízí v dopise Lounským mistr Jan své stoupence. To je jeho nejniternější výzva, která se mu stává životním smyslem i osudem. Nestůjte o pozemské, ale o to, co je větší, pravdivější a nedostupnější. Přesah lidského života do života věčného, strach i naděje na prahu věčně neznámého, smrti je podstatou Kristova poselství.

Snad má pravdu filozof Jan Patočka (1907–1977), že křesťanství je „nedokon- čený projekt“; Kristus umírá na kříži a nechává nás tady – a teď si poraďte sami. Hus splnil nejvyšší nárok pozemského bytí na jednotu intelektu a svědomí. Obětovat hlas svědomí pohodlné existenci by znamenalo zradit autenticitu života, ztratit půdu pod nohama a propadnout se do neznáma.

Pravda je někdy těžce zjistitelná, ale vždy nezaměnitelná, neboť se vztahuje k něčemu mimo nás, ke skutečnosti, ideálu, Bohu amá blízko k přesahu. Idea pravdy má kořeny náboženské. V dějinách nalézáme pravdu ve smyslu biblické „emeth“, jež se vztahuje k Bohu a zjevuje s ním, až později se rodí řecká „alétheia“, pravda jako neskrytost, nahlédnutí, tázání se po pravé podstatě věcí, jako problematizace skutečnosti, která je dána nebo do níž jsme dle německého filozofa Martina Heideggera (1889–1976) „vrženi“. V napětí mezi teologickým a filozofickým konceptem pravdy, svědomím a rozumem je jeden z nejhlubších zdrojů západního myšlení, neboť teprve vzdálené duchovní horizonty dávají existenci smysl a my jsme husserlovskými „bytostmi dálky“. Hus vychází z náboženského konceptu, v sociálním důrazu, v kritické reflexi společnosti a jejíhomocenského pů- dorysu se však dotýká pojetí filozofického. Do naší intelektuální tradice vnáší fundamentální hodnotu pravdy.

Hus si zvolil smrt i nesmrtelnost, cestu pravdy a oběti, která přesáhla staletí a utvářela naši identitu náboženskou i mravní, stejně jako Karlova epocha formovala evropskou identitu českého národa. Hus před námi stojí jako „duchovní člověk“, neboť řečeno s Patočkou schopnost oběti a vidět její význam odlišuje „duchovního člověka“od „intelektuála“, tedy vzdělance, pouhého držitele faktů, které ho živí. Smysluplná oběť oslovuje svým poselstvím a tím je v Husově pojetí pravda, jež se nepodřizuje mocenské autoritě, ale oznamuje triumf vlastního svědomí. Svým osudem tak stvrzuje slova Karla Čapka, že „pravda je víc než moc, protože je trvalá“. Vidíme niternou prav- du oběti, paradox, který osmyslňuje dějiny, neboť oběť bez pravdy ztrácí smysl a pravda bez oběti velikost.

Husovo vystoupení otevřelo otázku smyslu našich dějin. Jeho odkaz „bratrství“je dle Palackého vrcholem národní historie, její niterný obsah pak tvoří „božnost“, která ji formovala v konfliktu mezi katolicismem a reformací. Také hluboká zbožnost a spirituální šíře Komenského osobnosti vyrůstaly z myšlenkového světa Jednoty bratrské. Jeho důraz na toleranci, respekt k lidské důstojnosti, vzdělání a formativní roli výchovy, abychom nežili zvířecky okamžikem, ale otevřeli se celku světa, je zásadním rozvinutím Husova poselství i smyslu české otázky.

Světová otázka

Pro Masaryka je ideál bratrství ideálem reformačním, z něhož vyrůstá ideál humanitní, myšlenka všelidská jako zdroj úcty k člověku. Humanitní idea je sekularizovanou verzí Palackého „božnosti“a Hus mu symbolizuje opravdovost, kontinuitu etické dimenze života, s níž se ztotožňoval a jejíž pozitivní naplnění ztělesňoval. Masaryk je stejně jako Hus přesvědčen, že v ideu lze nejen věřit, ale i ji uskutečnit.

Proti Masarykově „idealistické“koncepci dějin vystoupil ve slavném sporu o smysl českých dějin historik Josef Pekař (1870–1937), který ve svém pozitivistickém výkladu nalézá jejich smysl v českém nacionalismu, s nímž Češi čelili germánskému živlu, a v kontextu antiněmectví chápe i Husovo vystoupení. Společně s jinými katolickými historiky pak poukazuje na to, že husitství zničilo kvetoucí království, osudově rozdělilo národ a přirozeně vyústilo v Bílou horu, jíž prý vděčíme jak za to, že jsme nebyli poněmčeni v náručí prusko-saského protestantismu, tak za katolickou krásu barokní Prahy.

Masaryk to rázně odmítá – Husovo reformační úsilí vzniklo z národního charakteru, v souladu s jeho transcendentálním patosem – a připomíná, že „národ bratří (...) bažit musí po nekonečném“. V jádru českých dějin naopak vidí ideu náboženskou, prazáklad ideje humanitní, jež usměrňuje naše i všelidské dějiny, proto je mu otázka česká otázkou světovou.

České dilema

Uchvacuje-li něco na Husově osudu, pak velikost a pevnost, s nimiž intelektuálně čelil přesile. Nalézáme to, co Patočka nazýval „principiálním myšlením“. Měl pocit, že této vlastnosti se nám absolutně nedostává, že jsme „společnost osvobozených sluhů“. I Masaryk si ve své studii o Husovi posteskl, že staletí protireformace nás naučila „skrývat své nejniternější přesvědčení“a že se musíme zbavit „strachu před svou malostí, jež jako hladový červ sedí v samém nitru české duše“.

Tato kritika reflektuje jistou filozoficko-politickou rozpornost českého myšlení, jež osciluje mezi morálním idealismem a politickým pragmatismem, velikostí oběti a malostí momentálního prospěchu. Tyto rozdíly vystupují různě intenzivně do popředí i u respektovaných postav naší minulosti, jako je Hus a Rokycana, Masaryk a Beneš či Havel a Dubček.

Širší význam českého myšlení, jeho ambice jsou spojovány se silným akcentem mravním. Kořeny jsou však starší, antické, husovské. Patočka, svým ustrojením asi největší z našich filozofů, poznamenal, že člověk „má nepřebernou zásobu schopností, jak si lhát“, ale otázka zní, jak žít v souladu s tím, co vidím, co nahlížím, jak „žít v pravdě“. Poselství těchto slov se stalo inspirací i pro Havlův životní postoj, jeho odvážnou pouť existenciální krizí k vítězství.

Stále přemítej

Apeluje-li Hus na svého oblíbenceMartina z Volyně („stále přemítej, co jsi a budeš“), vyzývá ke kritické úvaze především nás. Chceme-li hovořit o světovosti českého myšlení, je nutné etický rys doplnit intelektuální profesionalitou, kvalitou odborného i veřejného diskurzu. Hus, Jeroným Pražský, ale i Masaryk s Patočkou byli součástí dialogu, který výrazně přesáhl naše intelektuální prostředí.

Ke stále otevřeným problémům spravedlnosti, reciprocity v podobě vzájemné úcty k důstojnosti člověka, roli altruismu jako součásti lidské přirozenosti, etickým a politickým aspektům náboženských tradic i k jiným pojmům z řádu bytí člověka jsme řekli zoufale málo. Je záhodno vyzvat k diskusi na velká témata a klást si nové „české“otázky v hlubších, nadčasových souvislostech. Jen tak budeme postřehnutelní, jen tak se vyvarujeme „nekritického diletantismu“, který dle Masaryka „rozmělňuje českou tradici“.

Možná žijeme ve velké době, procházíme obdobím jisté respiritualizace a mnozí si v současných konfliktech uvědomují svou náboženskou a z ní vyplývající národní a politickou identitu. Možná ale žijeme vmalé době a kritici oprávněně vyčítají západní společnosti morální indiferenci, či dokonce mravní bídu, určitě nejsme bez poklesků, a proto Zikmundova koncilní replika

náleží spíše nám než jemu. Liberální společnost je založena na politickém kompromisu, leckdy i špatném, ale stvořila prostředí, v němž každý má právo na individualitu. Někdo může přijmout morální závazek a stát se osobností, jiný jako postmoderní skeptici tvrdit, že pravda je nudná, ale každý může vést svůj boj, aniž by riskoval kostnickou hranici. A to i díky myšlenkám, za něž Jan Hus „stál v pravdě“až do konce.