Stopa, šéfe!

Nenápadný půvab kapitalismu aneb Jak generační výměna a nová rizika barví nadnárodní koncerny do zelena

vé louky nebo zelené pastviny. Ale moderní agrární průmysl vypadá úplně jinak než statky našich předků. Ke krmení zvířat používá ponejvíce sóju z plantáží v Brazílii nebo Paraguayi. Velkopěstování krmiva dodávaného za oceán je dneska hlavním důvodem, proč se rozorává tajemná jihoamerická savana Fantasticky bohatá krajina je domovem obřích pásovců a mravenečníků, jaguárů či pštrosů nandu. Mizí však několikanásobně rychleji než amazonský prales.

Latifundie jenom mezi roky 2002 a 2010 pohltily 10 milionů hektarů divočiny. Nemluvě o vesnicích postříkaných pesticidy, erozi půdy a špinavých řekách, které z plantáží vytékají. K vypěstování sóji, kterou každoročně dovážejí české farmy, je potřeba plocha shodná s polovinou Zlínského kraje. Supermarket, který se rozhodne udělat něco s linkou farma –> krmivo –> maso –> regály, může podstatně snížit svoji ekologickou stopu.

Kam průmysl šlápne...

Vlastně mne to celé nemělo moc překvapit. Některé obchodní řetězce v Německu, Británii i jinde se důkladně zabývají původem svého zboží. Pár podobných projektů jsem už znal. Člověka sice poněkud ohromil rozsah komodit, které prověřují. Káva, mořské ryby nebo bavlna – jasně. Maso – také dobré. Jenže ony si posvítily třeba i na lískové oříšky! A hlavně: slyšet to v české korporátní zasedačce byl přece jen trochu neočekávaný zážitek. Supermarkety, které kontrolují, kam šlapou, jsou součástí pozoruhodné proměny v uvažování byznysmenů v Kolíně nad Rýnem, Chicagu i Jakartě – a teď možná také v Praze.

„Vezměte jednu samozřejmou pravdu, s níž musejí všichni rozumní lidé souhlasit: podnikání jakéhokoli druhu má sklon plenit přírodu,“napsal před čtrnácti lety časopis Nechme teď stranou filozofické nuance. Tehdy se takovému argumentu asi nešlo úplně divit. Ekologická politika velkých firem od 70. do 90 let vypadala zhruba stejně. Podniky vypouštěly kvanta škodlivin. Stát občas přišel s požadavkem, aby někde namontovaly filtry nebo jinak vyčistily výrobu, na což průmyslníci reagovali hrozbou kolapsu, nezaměstnanosti a drahoty. Nějakou dobu se takhle podniky s regulátory pošťuchovaly, a když příslušné zákony přece jen začaly platit, korporace bez větších komplikací udělaly, co se po nich chtělo.

Takhle to šlo léta. Postupně jsme tak víceméně vyřešili třeba kyselé deště, které před třemi dekádami hubily středoevropské lesy – české exhalace oxidu siřičitého jsou dnes o 93 procent nižší než v roce 1990. Skoncovali jsme i s freony, které ničily životně důležitou ozonovou vrstvu. Chemická společnost DuPont sice nejprve varovala, že jejich zákazmůže „celá odvětví položit“. Po schválení Montrealského protokolu se ale bez větších potíží přizpůsobila. Nicméně pokud megafirmy udělaly něco dobrovolně, byly to aktivity natolik legračně neadekvátní, že se pro ně začátkem 90. let vžil termín – natírání na zeleno. Mezi tím se sice dravě pohybovala řada malých podnikatelů, kteří sázeli na čisté technologie nebo biopotraviny, vesměs však platili za sice pozoruhodné, leč marginální inovátory.

Teče voda teče

A přesně tohle se teď mění. Řada velkých firem se snaží něco dělat sama. Potravinářský mamut Unilever se už několik let drží na prvním místě ve výročním žebříčku zelených podniků, který sestavuje poradenská agentura SustainAbility. Také Skanska a IKEA, Nestlé nebo třeba papírenská společnost Asia Pulp & Paper se naprosto vážně začínají zabývat následky své produkce. A vlivné ekologické organizace, které při prosazování reforem tradičně spoléhaly skoro výhradně na legislativu, začínají věnovat nebývalou kapacitu systematické práci s byznysem. Něco takového by před dvaceti roky nikdo nečekal.

Nový fenomén má patrně pět hlavních příčin: nové chápání rizik, starost o suroviny, generační výměnu, přírodu a inovace.

Pro ilustraci: ve výkazech, které Coca-Cola ještě v roce 2002 podávala americké komisi pro cenné papíry, se pod hlavičkou „Suroviny“vůbec nevyskytovalo slovo voda. K výrobě litrové lahve hnědé limonády je jí přitom potřeba 212 litrů – drtivá většina z toho připadá na vypěstování a výrobu cukru. Podniku na výrobu limonád kupodivu nepřišlo, že by dostupnost vody byla něčím, oč by se měl starat. Ale stačilo pět let a několik sporů o čerpání ze studní, které měl s indickými farmáři, aby pochopil, že voda není samozřejmost a že je pro něj vlastně docela důležitá. Proto firma přišla s plánem, jak recyklovat stejné množství vody, jaké z přírody odebírá. A vnímat ekologické škody jako neúnosné riziko pro své vlastní podnikání začaly i další velké společnosti.

Manažeři se postupně učí porozumět pastím, které na ně číhají za nečekanými rohy. Ať už si podniky myslí o uhlíkových daních z exhalací nebo programech obchodování s emisemi cokoli, finanční realitou je, že jich přibývá a přibývat bude. Vysoká závislost na uhlí nebo ropě se stává časovanou bombou, která se dříve nebo později promítne do ekonomického břemene. Proto se jí možná vyplatí zbavovat s předstihem. Najdou se ale i firmy, které prostě jen chtějí chránit svoji reputaci. Právě kvůli obavám o vlastní renomé se supermarkety nebo výrobci spotřebního zboží starají o svou stopu v divoké přírodě. Nechtějí čekat, až se v řetězci jejich dodavatelů objeví další průšvih.