Svérázný vesmír Stana Filka
Filko maluje a kreslí, píše, kolážuje, vytváří jednotlivé objekty či komplexní instalace zabírající celé místnosti. Kromě toho je třeba do jeho tvorby počítat i vlastní důmyslné filozofické modely a schémata, jež se prolínají s tematickými okruhy, jimiž se zabývá buď výtvarně, nebo archiválně. Veškeré nevýtvarné činnosti, jakými jsou právě buď archivace vizuálního či textového materiálu (výstřižky z novin, časopisů či knih) nebo vypracovávání ideových map, tak doprovázejí samotnou uměleckou tvorbu a vzniká komplexní a interdisciplinární dílo kolosálních rozměrů.
Mám svůj systém
Všechno, co Filko vytváří nebo přetváří, je provázáno s existencí vlastního ideového vesmíru. Jedná se o schéma, v němž jsou různé časové a prostorové události propojeny v nekonečném množství vztahů a které je podřízeno nastavenému souboru pravidel a jazykových her. Někdy takovou podobu systému zhmotňuje umělec ve své tvorbě doslovně, někdy je nutné si spojující linky domýšlet. V kresbách a textech se do centra takového pojetí staví sám Filko. Tato specifická metoda práce s pojmy a fakty mu umožňuje hru s konstrukcí vlastní identity – svůj životopis uzpůsobuje jakémusi mýtu, který souvisí s jeho osobní kosmologií. Ano, asi každý z nás vnímáme svět a jeho události v určité struktuře, kterou však téměř určitě nezhmotňujeme nebo nevizualizujeme v takovém měřítku jako Filko.
V jeho archivu se rovněž objevují odkazy na slovenskou historii, jak na to v nedávno vydané knize
upozorňuje teoretik umění Tomáš Pospiszyl. Například rok nálezu sošky paleolitické venuše z obce Moravany u Piešťan (původně 1938) upravil Filko tak, aby souhlasil s rokem jeho narození (1937). Na tomto příkladu lze vidět, jak svůj vlastní život zapojuje do historie a – mírně nadneseně řečeno – vesmírného dění. Takový postup nemá být chápán jako, dejme tomu, ironizující kvazináboženský vztah k okolí, nýbrž coby systém vztahů podmiňujících náš pobyt ve světě. S tím souvisí jak již naznačené odkazy na národní motivy, tak ovšem i politické poukazy – aniž by se ovšem jednalo o analýzu skutečného stavu nebo o explicitní angažovanost ve smyslu politické kritiky. Naopak: Filko tohle vše vtahuje do pohybu svého ideového vesmíru, v němž je propojeno všechno a všichni. Věci se tu dějí v řádu: i sebemenší část zde má vztah k celku, a zároveň o celku vypovídá. To je také důležitý návod k tomu, jak uchopit ostravskou výstavu.
Válce, balon, raketa
Z pohledu Filkova komplexního systému nemá tedy cenu pojmenovávat jednotlivé složky tvorby jako (kupříkladu) koncep- tuální, neoavantgardní nebo pop-artové. Filkův systém se paradoxně jeví jako poměrně otevřený i pro návštěvníky, kteří nejsou dopodrobna obeznámeni s pohyby na umělecké scéně dvacátého století. Pokud divák na autorův subjektivistický projekt přistoupí a vynaloží úsilí na alespoň částečné proniknutí do něj (snaha o pochopení celého schématu by vlastně byla nemožná, i poněkud naivní), pak se může stát účastníkem fascinujícího vidění světa, který je artikulován skrze prostor, pocitový vjem či myšlenku – aniž by jedno hodnotově přesahovalo druhé. Především tento aspekt Filkovy tvorby se kurátorovi Pokornému daří na ostravské výstavě zdůraznit.
Myšlenkový aparát protagonisty je zvýrazněn za pomoci schématických kreseb a doprovodného videa v předsálí, prostor (jakkoliv je možné mluvit o dispoziční nevhodnosti Dvorany v galerii PLATO) se daří dramatizovat prostřednictvím zavěšených dutých válců a obrácené pyramidy mířící svým hrotem na zrcadlovou plochu. Ve výběru děl by bylo snadné sklouznout k povrchní zkratce bílé barvy a nekonečného prostoru vesmíru, vystavené práce mají ale tu výhodu, že vznikly sice během jednoho období, konkrétně v letech 2000–2005, přesto v nich najdeme odkazy k různým tematickým okruhům Filkovy tvorby.
Příkladem může být model vesmírné rakety, jenž se u Filka objevuje od druhé poloviny šedesátých let a který pramení ze zvýšeného zájmu o kosmos a technologickémožnosti letu do vesmíru. Anebo velký nafukovací balon odkazující k utopickým představám o bydlení v budoucnosti ze stejné doby. Zavěšení bílých a zlatých válců může přibližovat jak Filkův ateliér na periférii Bratislavy, jenž se objevuje v doprovod- ném videu na výstavě, tak autorův přístup k organizaci prostoru, který se výrazně projevoval v umělcových pokojových instalacích v šedesátých a sedmdesátých letech.
Pootevřená vrátka
Jak je ze stručného nástinu tvorby Filka patrné, prezentovat ji je napínavá a obtížná výzva. Jakkoliv se totiž u něho může zdát, že skrze část lze vyjevit celek, v praxi se to uskutečňuje obtížně. Jednotlivá díla a jejich formy na ostravské výstavě nabývají naplněného významu až se znalostí Filkova ideového vesmíru. Prezentace oné páté dimenze, proto předpokládá buď předem informovaného, anebo zvídavého a nadšeného návštěvníka, který nezůstane u údivu, nýbrž bude pátrat po informacích, jež v expozici nenalezl. Výhodou v tom je, jak jsme již naznačili výše, že Filkův systém je v zásadě přístupný – otevřený komukoliv, kdo je ochotný se jej naučit.
Filkova tvorba je přitažlivá kolosálním rozsahem a utopickou vizí univerzality. A právě myšlenka univerzality a globálnosti, propojenosti vztahů mezi událostmi vzdálenými i blízkými – bez toho, že by je hierarchizovala – je aktuální. Prezentaci v galerii PLATO se tohle daří sdělit tak napůl: příliš totiž nepomáhá nalézt návštěvníkovi cestu dovnitř onoho Filkova systému – a to ať už za pomoci více textů, doprovodného vizuálního materiálu či lépe vysvětlujícího videa. Jsou to tedy jen pootevřená vrátka do velkorysého Filkova vidění světa.