Uprchlická krize bourá unijní tabu

Úřad EASO nesídlí v Praze, ale na Maltě a jeho činnost je opravdu jen podpůrná, protože nic neřídí. Společnou azylovou politiku EU sice již od roku 1999 na základě Amsterdamské smlouvy má, zatím ale především jen na papíře.

Evropský zmatek

Šestnáct let snažení o společná pravidla pro udílení azylu a práci s migranty se zatím projevila jen v tom, že policie jednotlivých zemí EU má o něco lehčí práci. Může si najít v unijní databázi otisky prstů registrovaných běženců a má právo vracet je do zemí, kde poprvé vstoupili na půdu EU.

Z hlediska azylového řízení samého ale Unie stále vypadá tak, jako by šlo o 28 zcela jiných zemí. Zatímco ve Švédsku dostane azyl devět z deseti žadatelů, u nás 40 procent a třeba v Maďarsku, které bojuje s obří uprchlickou vlnou, připadá na jednoho úspěšného žadatele 13 odmítnutých.

Snahy o zavedení společných pravidel, která by dokázala sku- tečně potřebné odfiltrovat od těch uprchlíků, které láká především prosperita západních zemí EU, vyznívaly dosud naprázdno. Německo a Francie o sobě hrdě prohlašovaly, že jsou imigrantskými zeměmi, zatímco Česko postupovalo dle ustáleného vzorce: Nic z Bruselu si nakazovat nedáme.

S koncem letních prázdnin, kdy se úředníci i politici v EU vracejí k práci, se ale ledacos může rozhýbat. „Rozměr uprchlické krize nevyhnutelně povede k tomu, že některá z tabu budou padat. Jiná cesta tady není,“soudí velvyslanec při EU Martin Povejšil.

Takovým tabuizovaným tématem je třeba nedávný český návrh na společné unijní hlídky, které by střežily vnější pásmo Schengenu. Minulý týden ho předložil premiér Bohuslav Sobotka – s tím, že je třeba hledat v EU spojence, aby „europohraničníci“politicky prošli. Česká diplomacie se přitom pouští do nápadu, s nímž by ještě loni stěží přišla.

„Pro nás byla donedávna společná ochrana hranic něčím ne- představitelným, něčím, co vybočuje z chápání národní suverenity,“vysvětluje Povejšil.

Podobné je to se společným seznamem takzvaných bezpečných zemí původu, na nějž tlačí především Německo. To sice počítá s tím, že do země letos dorazí rekordních 750 tisíc uprchlíků, ovšem polovinu z nich nakonec Němci vrátí.

Kosované, Albánci nebo Makedonci jsou na tom ekonomicky mizerně, zvlášť Kosovo je prakticky nefunkčním státem plným korupce a beznaděje. Samo o sobě to ale není důvodem k získání politického azylu. A ani by být nemělo.

Praxe je však různá. Třeba Albánie je na seznamu bezpečných zemí ve Francii, ne ale v Německu. U nás by se společně s Makedonií nebo Moldavskem měla jakožto bezpečná země ocitnout ve vyhlášce, kterou připravuje ministerstvo vnitra. Evropská komise už má proto na stole návrh legislativy, která by zavedla jednotnou praxi.

„Migrantům z bezpečných zemí musí zůstat dveře zavřené. Musí se vrátit zpět,“prohlásil před dvěma týdny Dimitris Avramapulos, eurokomisař pro vnitřní záležitosti.

„Chováme se chlapsky“

Nakonec ani zatracované téma povinných kvót na přerozdělování uprchlíků nemusí být úplně mimo hru. Většina států EU ho sice od- mítla. Jenže třeba předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker už oznámil, že směrná čísla pravděpodobně předloží znovu.

Pro českou diplomacii by to byl krok zpět. Povinné kvóty sice odmítla, náš dobrovolný závazek v podobě 1500 migrantů, které Česko do dvou let přijme, se však nakonec od představy Bruselu příliš neliší. Navíc se Praha ocitla vmenšině zemí, které s dobrovolným příspěvkem vůbec přišly. „Zachovali jsme se chlapsky,“myslí si Povejšil.

Zároveň ale pochybuje o tom, že by Brusel získal právo rozhodovat o tom, kolik běženců a kam přemístí.

„Nedovedu si představit, že by členské státy byly ochotné přenést na Evropskou komisi odpovědnost za takové rozhodování,“soudí náš ambasador při EU. Nicméně přiznává, že debata o relokaci migrantů uzavřená není. „Očekával bych, že ostatní země, které deklarovaly daleko nižší zájem o přijímání migrantů, svůj přístup změní,“uzavírá Povejšil.