Zábranu povalí větvemi a přejdou
chodu máme problém. Celník nás posílá zpět. Hranice je uzavřená.
Vniknout do Srbska se nám však podaří na dalším hraničním přechodu, Királyhalom. Nedaleko hranic v obci Kanjiža se prý nachází až tisíc imigrantů. Tamější záchytný tábor ale takřka zívá prázdnotou. Až do chvíle, kdy se objeví autobus. Lidé k němu utíkají, jeden se prodírá přes druhého. „Hungaria! Hungaria!“Srbové imigranty svážejí autobusy až za hranice Maďarska. Podobnou „taxislužbu“provozuje i Maďarsko. Zhruba tisícovce běženců, kteří obsadili vlakové nádraží v Budapešti, po počátečním váhání umožnilo nasednout do vlaků směrem na Vídeň. Běženci mají v očích jen jedno – dál, dál, dál. Na Západ.
Otisky prstů
Vidíme další záchytný tábor. Nachází se jen kilometr od malého hraničního přechodu Röszke, okolo něhož se vine ostnatý drát, kte- rý má zabránit průniku běženců do Maďarska. Evidentně svoji funkci nesplnil. V záchytném táboře se trápí stovky běženců ze Sýrie, Pákistánu a Afghánistánu. Röszke je jedno z nejbolavějších míst maďarsko-srbské hranice.
„Denně do Maďarska přichází okolo tří tisíc lidí. Tohle je jen nepatrná část z nich,“říká nám Ba- bar Baloch, úředník z organizace OSN pro uprchlíky (UNHCR). Ukazuje směrem k prostranství, kam mohou vkročit jen policisté a jiné oprávněné osoby.
„Na tomto místě se běžencům odebírají otisky prstů, potom je převážejí do Szegedu,“pokračuje Baloch. Nemůže se nám víc věnovat, pospíchá. Okolí tábora skutečně připomíná autobusové nádraží. Autobusy přivážejí i odvážejí lidi, kteří sní o lepším životě. V některých chvílích jich tam parkují až desítky. V odpoledních hodinách se tábor pomalu vyprazdňuje a okolo stanů posedávají jen hloučky běženců. Röszke čeká na svoji další várku.
U žiletkového plotu
O kus dál se snažíme nalézt plot táhnoucí se podél donedávna volné hranice. Musíme se obrnit dávkou trpělivosti, když se snažíme na něj narazit. Pořád jsme na tom ale lépe než imigranti. Auto jsme nechali na kraji silnice a v horku dlouho kráčíme. Najednou se před námi objeví.
Táhne se až do dálky, jako by neměl konce ani kraje. Tři kotouče ostnatého drátu na sobě s kousky plechu ostrými jako žiletky už na pohled. Jeho výška je přibližně 1,5 metru. Místy v něm visí kusy hadrů, jinde jsou vidět stopy poškození. Zoufalí běženci jsou vynalézaví. Obmotají větve stromů, které navalí na zábranu a ta se pod tíhou mírně provalí. Mohou tak přejít.
V jednom místě plot přetínají koleje. Tam se i z nás na chvíli stávají nelegální imigranti. Překračujeme maďarskou hranici a přecházíme do Srbska. Proti nám nesměle kráčejí hloučky lidí. jeden muž se nás ptá, zda jsou na druhé straně policisté. Ano. Jeho rodina se otáčí čelem vzad a ustupuje od kolejí. Nevíme proč. Možná čeká, až krajinu zahalí milosrdná tma.