Zakódované mnichovské bienále

padních“, vodách se etablující Kintera představil reprezentativní sérii svých konzumně kritických vtipných objektů nejen v největším bienálním prostoru, ale také intervenoval svými dvěma objekty v dalších místnostech. Slavný akustický havran z roku 2009 tak byl slyšet, ale až po chvíli byl k nalezení vysoko ve výstavním sále – zdejší prostory totiž umožňují na rozdíl od pražskoveletržní zkušenosti i vertikální pohled. Což zplna využil i Jiří David svým velkorozměrným a pro Mnichov speciálně určeným objektem. Tím byla na koso postavená rozměrná uzavřená černá krychle, opatřená tajemným černým nápisem MAD. Ten implikuje nejen slovo šílenství, ale je zároveň zkratkou pro odstrašující kód sloužící během studené války. Tímto velkým objektem, doprovozeným trojicí autoportrétních fotografií s bílou pěstí a tmavým bahnem potřeným tělem, jako by David doplňoval svoji jinou, rovněž velkou aminimalizující instalaci s politicko-společenským akcentem na bienále v Benátkách.

Druhým davidovským výstupem pak byl kolektivní projekt skupiny Reality, jejímiž členy jsou vedle Davida Milan Salák a Jan Kadlec. Jejich dílem byl už v roce 2011 v Praze vystavený objekt starého černého pohřebního mercedesu, hovícího si ve vosku na dřevěném pódiu.

Vedle Margity Titlové, která ve dvou obrazech a videu tematizuje světlo a energii, a Vladimíra Skrepla, který vystavil početný soubor svých zbastlovaných objektů a autorských knih plných obsesivní ikonografie, byla svým způsobem překvapením poslední z českého kontingentu Maud Kotasová. Brněnská umělkyně, v Praze prakticky neznámá, je pozoruhodná už svým životním příběhem, spjatým s již skončeným manželstvím se španělským řidičem kamionů. Neortodoxně se snaží působit i svými pracemi, z nichž mimo jiné v Mnichově vystavila nápis z vyklíčeného zeleného ječmene, výšivkami vyzdobený plechový kbelík nebo kapotáž z malolitrážní motorky.