Gatlin by měl už jen sedět u televize
žík na čtyřsetmetrové trati. Na evropském šampionátu do 23 let v roce 1997 vybojoval s českou štafetou stříbro. O tři roky později se pak se svými již seniorskými krajany radoval na halovém mistrovství Evropy ze senzačního zlata. Individuálně se mu dařilo především na čtvrtce s překážkami, což dokazuje evropské stříbro z roku 2002. Velice si cení i semifinále na olympijských hrách v Sydney.
„Je těžké říci, na co jsem nejvíce hrdý,“říká pro Lidovky.cz, zatímco jedním okem sleduje sestřih z právě skončeného atletického svátku v Pekingu. Pak ho trkne myšlenka. „Když vidím toho Gatlina, ten by se na to měl dívat jen s námi v televizi,“naráží na opakované usvědčení amerického sprintera a největšího soupeře současného vládce sprinterských tratí Usaina Bolta z dopingu.
„Neprojít jednou toleruji, může se stát chyba. Odpyká si řádný trest a ať pokračuje. Ale při druhém musí následovat doživotní distanc, a ne že teď bude závodit, jako by se nic nestalo,“durdí se.
To považuje v současnosti za největší problém stagnujícího zájmu o atletiku.
„Že skončí Bolt? Tak se najde zase někdo jiný. Že se mluví o nutnosti vymyslet jiný formát, než je Diamantová liga? To je také podružné. Doping je to nejhorší a nepotýká se s ním jen atletika.“
Obratem se vrátí k reflexi vlastní kariéry, což bylo mimochodem i tématem jeho úspěšně obhájené diplomové práce na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy: „Na to, že jsem dokázal bojovat o nejvyšší příčky bez použití jakékoliv zakázané látky, na to jsem hodně hrdý. Poměřovat se se soupeři, u kterých jste si téměř stoprocentně jistí, že něco berou, je totiž velice frustrující.“
Sen o třetí olympiádě
I kvůli tomu se rozhodl, že nebude své dva potomky, které má s manželkou Janou – devítiletého Matiase a o pět let mladší Vanessu – k ničemu nutit. „Ke sportu je vedu, budu je vždy podporovat, ale v rozhodování jim nechám svobodnou ruku,“má jasno.
Na rozdíl od mnohých vrcholových sportovců, kteří neodkládali zakládání rodiny až po kariéře, si svých potomků dokázal od útlého dětství užívat. V roce 2006 podstoupil operaci kolena, záhy následovaly ještě další dvě, a tak měl místo trénování čas pozorovat první krůčky svého syna. „Nedovedu si představit, že by tomu bylo jinak a o tohle bych přišel,“říká dnes s pokorou k osudu, který mu bez varování zhatil sen o třetí olympiádě i delší kariéře.
Na přelomu desetiletí se ještě pokusil o návrat, ale priority už měl nastavené jinak. Během dlouhé pauzy dokončil školu a začal s poskytováním trenérských a poradenských služeb na vlastní pěst. „K tomu, jak jsem při vyřizování živnosťáku zjistil, jsem potřeboval právě vysokoškolský titul, což jsem, přísahám, během studia nevěděl,“usmívá se šťastně z přirozeného plynutí událostí v jeho životě. A na stav věcí si nestěžuje ani během rozhovoru, v den svých 39. narozenin. Ačkoliv si třeba kdysi představoval, že by v této době ještě mohl závodit.
„Holt každý není jako Jarda Jágr nebo Honza Železný,“říká s úsměvem.