Klinč strachů

Pan Alrawi a s ním i většina v Česku žijících muslimů jsou mírumilovní lidé, kteří se vlastně shodnou s postojem vlády: vystupují jako příznivci integrace coby jediné formy soužití. Přesto je pochopitelné, že komunita cítí po čtvrtstoletí největší strach. A není se co divit, vždyť strach cítí po teroristických útocích i majorita. Špatné na tom je, že vzájemný strach se jen umocňuje a nevede k ničemu dobrému.

Je nám třeba politiků i aktivistů, kteří se strachem nedají spoutat. Naivní žvanilové jsou dnes stejně nebezpeční jako apoštolové nenávisti s pěnou u úst. Znevěrohodňují totiž politiku jako cestu a způsob při hledání řešení, místo toho předkládají striktní „návody“.

V ideálním případě by politika měla pomáhat při vytváření pozitivních postojů, tedy pracovat s očekáváními občanů. Natvrdo řečeno, když někdo soustavně vyhrožuje, že „oni“jen zabíjejí a znásilňují, pak tím v posledku vyprovokuje pogrom, a nikoli pokoj. Těžký úkol však leží i na bedrech našich tuzemských muslimů. Přesvědčit Česko, že mezi muslimy a aktuálními teroristy vraždícími se slovy Allahu akbar na rtech je podobná souvislost jako mezi katolickou církví a vrahouny z Irské republikánské armády.

Tohle musejí udělat muslimové a nikdo jiný. Nebude to jednoduché ani rychlé. Česká populace je nábožensky vlažná, skeptická až ostražitá i vůči tradičním křesťanským církvím, jež už staletí neprojevují násilné sklony, a není duchovní osvětě příliš otevřená. Všichni potřebujeme odvahu a čas.