O rozporné době bez kličkování

ádná dodatečná omluva nevyvazuje ze spoluodpovědnosti – nevědomost, netečnost či naivita měly krutý rub...

I vytržena z kontextu svědčí tato věta o snaze autora nevymlouvat se, ale pokud možno upřímně popsat rozpornou dobu, v níž startoval svou pozoruhodnou cestu angažovaného publicisty, spisovatele a scenáristy a nezamlčet svou roli v oné době. „Prozření se dostavuje opožděně,“konstatuje jako důkaz, že si souvislosti uvědomuje.

Při čtení vzpomínkové knihy Zdeňka Mahlera výmluvně nazvané ...ale nebyla to nuda (vydalo nakladatelství Slávka Kopecká) by se člověk chtěl dozvědět i víc – tak bohatý tvůrčí život, tolik převratných událostí, tolik mimořádných osobností, s nimiž se setkal ať soukromě, nebo pracovně, tolik zásadních témat, do nichž se s typickou vervou vždy znova pouštěl a o nichž s neopakovatelným nasazením uměl vyprávět, by vydalo na mnohem obsáhlejší memoáry.

Zdeněk Mahler však ze svých pověstných denních zápisků, jež zaznamenával opravdu po celý život, vybral ty, k nimž může něco osobního dodat. Jeho „poznámky pod čarou života“leccos objasňují, mnohé prozrazují o něm samotném, ale také o lidech, kteří patří ke kulturní historii této země, něco jenom naznačují. Vyjevují se souvislosti vzniku děl, jimž čas neubral na kvalitě, podrobnosti, jak těžce se musely probojovávat a jak mnohdy náhody nebo osobní animozity dokázaly pomoci, či naopak zhatit výsledek.

V tom je asi hlavní hodnota těchto komentovaných poznámek. Mahler nezastírá, že svět, do nějž se narodil a v němž své mnohé talenty bohatě naplnil, byl a je rozporuplný. Netváří se jako odpůrce zřízení, v němž prožil většinu života (maturoval v pětačtyřicátém), a s jistým odstupem věku a zkušeností jen dokazuje, že pasivita nepatří k jeho vlastnostem. Ale nepomlouvá, nekličkuje a je podle svého přesvědčení autentický, nemilosrdný především sám k sobě. To nijak nesnižuje dílo, které za ním zůstává. Naopak.