Neodstranitelné stopy tesilu

S bouráním genderových stereotypů se začalo už v hlubokém socialismu. Důkazem je, že při tělocviku chlapci nosili červené trenýrky a dívky modré. Takový byl předpis.

Tento zajímavý postřeh obsahuje text knihy Michala Petrova Retro ČS – Co bylo (a nebylo) za reálného socialismu, jejíž druhý díl nedávno vyšel. Navazuje na úspěch první knihy, která vyšla před rokem a prodalo se jí neuvěřitelných čtyřicet tisíc kusů.

Vlastně proč neuvěřitelných? Retro je, jak se chytře říká, fenomén, a to československé má obzvláště něco do sebe. Jde totiž opravdu o vzpomínky na Atlantidu, která se (téměř) dokonale potopila a zpod hladiny jen občas vybublá nějaká vzpomínka, jež vyvolá efekt podobný oněm slavným madlenkám z Proustova Hledání ztraceného času. Petrovovy knihy jsou díky stovkám reprodukcí různých „reklam“, letáčků, obalů a fotografií předmětů, vlastně katalogem a spouštěčem nostalgie. Ta je mimo kategorie dobra či zla, podobně jako válečné ročníky mohou nostalgicky vzpomínat, jak to bylo hezké při zatemnění nebo v protileteckém krytu.

První kniha se věnovala především tomu, co člověk jedl, případně kouřil a pil. Ta druhá pokračuje v ohledávání a mapování běžného života, tedy toho, co člověka před třiceti, čtyřiceti, případně padesáti lety obklopovalo, co tvořilo jeho bezprostřední svět. Začíná ve škole, kde probere školní pomůcky, aktovky, sešity... Mimochodem, víte, jaké bylo nejlacinější zboží oné doby? Lenoch! Taková ta linkovaná podložka do sešitu, která stála pětník.

Pokračuje pak tím, do čeho se člověk tehdy oblékal, ať chtěl, či spíše nechtěl, do čeho se obouval (ani boty za moc nestály, a to jsme byli tou obuvnickou velmocí), probere i to, čím se zdobil, krášlil, parfémoval, což platilo téměř výhradně pro ženy, neboť vypadat dobře, ba dokonce vonět bylo českého muže nedůstojné.

Vánoce, jak je máme rádi

Přes nábytek a různé přijímače pak dojde až ke každoročnímu vyvrcholení československého socialistického života, jímž byly, ano, Vánoce. Svátky, které snad nikde jinde na světě nejsou tak zvláštním způsobem zmaterializované a odspiritualizované – a přesto na jejich podobu nedáme dopustit a máme je právě tak rádi.

Petrova tedy zajímá člověk konzument, jímž nakonec homo sapiens přirozeně je. Na tom československém bylo nejtypičtější, že neměl moc co konzumovat. Základním rysem socialismu (v této věci) byl nedostatek a tou druhou problematická, ba přímo špatná kvalita toho, čeho naopak dostatek byl. Samozřejmě neplatí to stoprocentně, něco naopak kvalitní bylo – teď si ovšem nemohu vzpomenout co...

Michal Petrov není historik, je to novinář, který prý na retromanii (ostalgii) narazil před lety ve (východním) Německu, kde pracoval. Je však velmi pozorný, ba dalo by se říct náruživý sběratel a rešeršista, který jednak shromáždil obrovské množství vší té dobové veteše a jednak o tom píše čtivě a v rámci možností objevně.

Věděli jste třeba o tom, že u zro- du jednoho z nejcharakterističtějších – a nejpohrdanějších – materiálů socialismu, tedy u tesilu, stál akademik Wichterle? Slavný vynálezce se ještě během války ve Zlíně podílel na vývoji umělého vlákna. To, inspirováno nylonem, získalo jméno silon. Toto polyamidové hedvábí se pak od roku 1950 vyrábělo v Plané nad Lužnicí a o deset let později se na jeho základě začala produkovat polyesterová střiž, jež dostala jméno tesil, ideální látka na saka a kalhoty. V tomto dosti odporném, i na omak hnusném materiálu pak chodily navlečeny a potily se miliony československých mužů. Mentálně to na nich muselo zanechat citelné stopy, jež pociťujeme dodnes a jež jen tak z této krajiny nezmizí.

Za to však nemůže akademik Wichterle, natožpak Michal Petrov, který se tím materiálem jistě s rozkoší a pobavením probral.

Michal Petrov: Retro ČS 2