Příliš prohrané volby I.
Třetí série ukázek ze vzpomínek Petra Pitharta se zabývá dobou po volbách v roce 1992
raději ve spirále pak už ani nemohou přestat, protože by se to všechno provalilo...
Porazili jsme sami sebe
Porážka Občanského hnutí toto všechno nezpůsobila, ale určitě urychlila, usnadnila. Takže možná zčásti přece jenom způsobila. Všichni, kdo jsme tenkrát u toho debaklu byli jako ti odpovědní, máme pro něj nejspíše každý své vlastní vysvětlení. Pochybuji, že se ve všem shodují. Byla to příliš traumatická událost v našich životech, ale i v životě polistopadového Československa (směřujícího od té chvíle už neodvratně k Česku), než abychom nabízeli vysvětlení jednoduchá, obvyklá. Od té doby jsme skoro my všichni poražení v té či oné formě v opozici (což nemyslím jen v doslovném politickém smyslu, ale také v psychologickém) – v opozici vůči těm, kteří nás tenkrát porazili, jmenovitě k Václavu Klausovi. Upřímně řečeno, je to docela malér, být takto uhranut jednou porážkou, jednou osobou.
Přitom jsme se spíše porazili sami, než že jsme byli poraženi. Příznačná, nenápadná epizodka, která to dokládá: už někdy v únoru mě oslovilo několik členů vlády – ministrů za ODS (určitě mezi nimi vidím Karla Dybu a Jana Stráského): Jak to, Petře, uděláme s tou květnovou schůzí vlády? Ptám se jich, co že bychom měli s tou schůzí udělat. No ten den přece začíná volební kampaň! (Tehdy volební kampaň mohla začít až v předem určený den.) Aha, říkám, na to jsem nepomyslel. No tak ve středu jednat jen začneme a ve čtvrtek pak dokončíme, co nestačíme projednat... Počkej, Petře, ale kampaň začíná právě v poledne... No jo, tak tedy skončíme už v poledne...Ty nám, Petře, nerozumíš! Kupříkladu já musím být přesně ve dvanáct na náměstí v Prostějově...
Nevím už, jak jsme to vyřešili, ale tehdy jsem si uvědomil, že ministři za ODS, a jistěže celá ODS, se už v únoru chvějí nedočkavostí na tu kampaň v květnu – jako koně v paddocku pár vteřin před vypuštěním na dostihovou dráhu –, a já hlupák ani pořádně nevím, kdy že ta kampaň začíná. Ani kde mám ten den v poledne začít i já promlouvat k voličům.
Jistěže jsme chtěli uspět, už jen proto, aby „oni“nezvítězili příliš. Že zvítězí, věděli všichni. Chtěli jsme alespoň uspět, udržet se, načerpat nové síly a pak zase... Neměli jsme ale na to dost „vůle k moci“– a to teď nemyslím v hanlivém smyslu! Už dávno naopak tvrdím, že bez této vůle se lidé nemají do politiky vůbec pouštět.
Určitě jsme ale byli také jaksi unavenější z vládnutí. Dávali jsme tomu do té doby všechny naše síly, za to ručím. Oni se na vládě také podíleli, ale znatelně menším dílem: odpočinutější, tím hladovější po moci, povětšinou byli teprve pretendenty na mocenské pozice. Především jsme však věděli, že – nezvítězíme. Třebaže jsme zaujímali – ale už jen jaksi setrvačně – pozice listopadových vítězů. Jen toto však energii do volebního boje nepřidá, spíše to svazuje. Aniž to dodá na přesvědčivosti rétoriky, na sebedůvěře, na nadšení projevujícím se až do vitality hlasového projevu...
Teprve po porážce nám došlo naplno, jak pošetilé bylo zkrátit si dobrovolně mandát z obvyklých čtyř let na pouhé dva roky. Tehdy, v lednu 1990, nepadl ve prospěch zkrácení volebního období vůbec argument, že čtyři roky by bylo dlouho, že by se vládnoucí sestava z červnových voleb 1990 beztak neudržela, že by se rozpadla a že by čtyřleté období stejně vedlo k předčasným volbám. To tvrdili někteří až po porážce – že prý to věděli. Snad to říkali a dodnes říkají jako útěchu.
Za týden se s knihou Petra Pitharta rozloučíme druhou ukázkou z kapitoly o volbách, které znamenaly začátek konce Občanského fóra a jeho nástupce – Občanského hnutí Petr Pithart se rozpomíná na léta 1990–1994 i na to, „co z nich pošlo“– od rozporného nastartování ekonomické transformace až po rozdělení Československa. Ohlíží se také po původu toho, čím jsme dnes znepokojeni jako jevy krizovými, v celkovém pocitu, „že něco je špatně...“Teoretická zamyšlení tvoří v knize vydávané nakladatelstvím Academia spíše doplňkové exkurzy k autorovým vhledům do praktické politiky raných let devadesátých, kdy jako čelný představitel OF stanul v čele české vlády.