Ve vlastní věci

Ústavní soud se musí respektovat. I v Polsku

Nejvyšší soudní instance nemá poslední slovo, protože by měla vždy pravdu, ale má vždy pravdu proto, že má poslední slovo. Průpovídka přisuzovaná řadě justičních celebrit přesně vystihuje pozici těch opravdu nejvyšších z nejvyšších soudců a ve většině demokratických států i strážců ústavnosti a základních práv. A právě tuto „starou pravdu“nyní poněkud sveřepě testují naši severní sousedé.

Opravdu jen málokdo o sobě může prohlásit, že je expertem na polský ústavní systém, nebo že se alespoň pořádně orientuje v současné zamotané situaci. Tamní prezident nejmenuje pětici ústavních soudců zvolených předchozím parlamentem a namísto toho akceptuje kandidáty toho nového, povolebního. Načež se zbývající torzo konstitučního tribunálu samo usnese, že takové jmenování jejich kolegů je protiústavní, což ovšem zase neakceptuje stávající vláda, blízká prezidentovi. Stačí shrnout, že se prostě stará a nová garnitura přetahují o moc a bohužel se jim do toho daří zatáhnout tu část státu, která by měla za všech okolností zůstat stranou podobných půtek.

Jistě, ústavní soudci jsou často jmenováni na základě politických preferencí. Nicméně v drtivé většině demokracií se dodržuje přiměřené zastoupení všech politických sil zajištující, že ústavní soud bude skutečnou brzdou a protiváhou parlamentu a vlády jedné strany. Kromě zcela zjevných excesů za hranicí šílenství se proto jeho rozhodnutí dodržují, i když se aktuálním vítězům nelíbí. A to i v případě, kdy jako nyní soudci takříkajíc rozhodují ve své vlastní věci. Politici to prostě musí skousnout. Ostatně každá vláda je potenciální opozicí a právě ona se bude v budoucnu domáhat pověstného posledního ústavního slova. Jan Klesla