Neviditelné, zato hodně prožívané hranice
Bulovka – Dolní Oldřiš ve Frýdlantském výběžku zřejmě přijde o les a výběh z kravína. Chrastava o les. Horní Řasnice o pastviny. Česko o kus území. Hranice se změní. Zanedlouho se území Česka stanou součástí Polska. Nejsme sice svědky nového Mnichova, z reakcí nejen dotčených je ale jasné, že téma hranice pálí.
sněhu? Pardon, v Bruselu a rozvojových fondech? Obraz zkresluje imigrantská vlna. Co je evidentní: zatím žádný tavicí kotlík národů! A teď to celé a velké vyhřezlo v dílčím a malém. V geopoliticky marginálním ping-pongu s pár hektary českého lesa, kde rostou jen křemenáče. Nejde o křemenáče, ale o národní křemenáče. Národ.
Na začátku národů drajv osvícenství začal drolit monarchie. Lidé a zárodečné národy prahli po suverenitě. Začali se definovat sdílenými dějinami, hodnotami, náboženstvím a hranicemi. Příběh neskončil happy endem: obě světové války byly hlavně bojem o sebeurčení národů a o hranice mezi nimi. Po roce 1945 došlo na prosazení myšlenky, kterou předartikuloval třeba už i Jiří z Poděbrad: Evropa musí být „jedna“. První imperativ. A druhý? Neměnit hranice dohodnuté vítězi nej- bestiálnější války všech dob. Dvoudomá myšlenka, respektive projekt viditelně vnitřně „nakřáplý“. Řečeno s princeznou Koloběžkou: hranice budou i nebudou.
Hranice nehranice
Po 70 letech se znovu ptáme: Je pocit, že hranice je něco stabilního, falešný? Je to jen zděděný mentální konstrukt? Není snad hranice stále něco symbolického a nezcizitelného jako důl v zemi, řečeno tentokrát s cimrmany? Něco, co stále ještě rámuje sociální a národní identitu? A na co jsme stále přecitlivělí, ač nám rozum říká něco jiného? Třeba to, že hranice se v Evropě mění 2000 let. Co ale rozum chápe, srdce bolí. Jsme citliví: i jako jednotlivec, i jako národ. A je jedno, jestli jde o výběh z kravína, nebo o bezpečnost národa.
Vloni Rus svévolně posunul hranice Ukrajiny. V jižních a východoevropských státech se staví ploty proti přistěhovalcům. Na turecké hranici je sestřeleno letadlo. Evropa znovu zjišťuje, že nemá vnější hranice, že jsou to hranice jednotlivých států. V hlavách politiků se hranice Schengenu tu zmenšují, tu zvětšují. Pochopitelně. V ohrožení. A nejde jen o Evropu. A dnešek. Hranice parazitního kvazistátu IS lze překreslovat denně. Afrika s jejími kmenovými boji je samostatnou kapitolou. Na hranicích mezi USA a Mexikem vyrostla po útoku na newyorská Dvojčata tisíc kilometrů dlouhá zeď. Přijde zhruba na 50 miliard dolarů.
Rovnost, volnost, pevnost
Jak bude zítra? Objevila se mapa Evropy pro rok 2035: údajně z dílny ruských vědců a analytiků CIA. A? Hranice nejsou nedotknutelné: Skotsko se přece jen osamostatní. Itálie se rozdělí na jižní a severní. Odtrhne se Vlámsko. Korsika dá vale Francii. Změny neminou Španělsko. Albánie se spojí s Kosovem. Evropa jako Světový kapitál národní hranice nepotřebuje. Ale vlastně nepotřebuje ani hranice EU. Teče samospádem. Jednání s jednotlivými vládami ho zdržují. Chce celek. Existuje teorie hranice. Týká se USA. Osídlování Divokého západu a posouvání hranice bylo efektivní amerikanizací: „Hranice je místo, které z evropského kolonisty svlékne jeho evropskou minulost, srazí ho na úroveň divocha a v každodenním boji o přežití z něj vychová svobodného člověka,“napsal v roce 1893 Frederick J. Turner. Výsledek? Američan ctí individualismus a demokracii. Ale i vlajku a společenství.
Evropan? Ctí sebe, národ a hranice. Celek neumí. Začne se svlékat ze své minulosti? Aniž by ztratil identitu a hodnoty? Možná to je buď, anebo: Budeme jezdit Evropou s občankou. Anebo stát fronty před závorou.
Co místo malicherného překreslování hranic s Polskem vytvořit unii, soustátí. A přibrat Slovensko. S jazykem by problém nebyl. Sympatie českých lidí je na straně starostů Šidlové a Canova, právo a sociální konstrukty na straně státu. Bude soud. A soudce Unievropan.