Měj odvahu myslet!
Je hodno svého označení, bere-li na sebe břímě odpoutávání se od zaslepenosti sebou samým
Osvobozuje nás ze sevření empirickým světem, v němž vládne pevnou rukou přírodní kauzalita a v němž je člověk pouhým předmětem mezi předměty, a rozvazuje pouto s naší libovůlí, sebeláskou či Kantovými slovy s „naším nejmilovanějším já“.
Tohoto takřka zázračného účinku dosahuje zákon díky tomu, že je obecný. Jak ale této obecnosti rozumět konkrétněji? Immanuel Kant ji v Kritice soudnosti přibližuje na příkladu estetických soudů, které představují jedno z těžišť eseje.
To se může jevit jako paradoxní. Vždyť právě soudům, co je krásné, míváme sklon obecnou závaznost upírat. Domníváme se, že zde vládne spíše právo, které jsme každému přiřkli se zřetelem k názorům: má-li každý nárok na vlastní názor, pak nechť se i každý „vybaví“vlastním vkusem.
Co je krása
Kant namítá, že taková domnělá velkorysost nedává valný smysl. Kdykoliv o něčem soudíme, že je to krásné, nevyhnutelně předpokládáme, že i druhý tuto krásu ocení. Jinými slovy, je logicky nedůsledné tvrdit: „Toto považuji za krásné, ač vím, že se to tak jeví jen mně, nikoliv druhým.“V soudech o krásnu se vztahujeme k tomu, co druhý považuje za krásné, a právě v tomto ohledu jsou obecné.
Obecnost tedy souvisí bytostně s tím, že jsme schopni zaujmout ve svém myšlení pozici nejen vlastní, ale především i druhého. Teprve tehdy překonáváme svou jednotlivost a stáváme se soudnými. Nic to nemění na tom, že se estetické soudy liší od soudů, které mohou být objektivně prokázány.
I pro Kanta je krása nevyhnutelně spjatá se subjektivním vnímáním, což ale neznamená, že je výhradně „v oku pozorovatele“. Soudy o kráse spíše svědčí o zvláštním sepětí našeho prožitku s čímsi, co jej přesahuje. Soudíme-li o něčem, že jde o něco krásného, nepromlouvá v nás jen osobní zalíbení, ale i jakýsi obecný hlas.
Krása, která by vedla k tomu, že bychom se ztratili ve svém zcela jedinečném pocitu libosti, by nebyla krásou. Krásné je, co nás z takové uzavřenosti osvobozuje a co nás staví na obecné, tedy duchovní stanovisko. V tomto smyslu nazývá Kant krásu šifrou toho, že smyslový svět není naším pravým domovem a že stejně málo můžeme považovat svou libovůli za něco, v čem jsme sami sebou.
Disciplína daná rozumem
Pravým domovem člověka je obecnost, která spadá vjedno s nejzazším účelem lidství – s mravní svobodou. Díky kráse procitáme do duchovního světa, protože nám již na úrovni smyslovosti vyjevuje řád a harmonii. Tento soulad všeho krásného upomíná na to, že smyslový svět nemůžeme přijmout zcela za svůj domov a že se spíše musíme neustále napínat nad sebe samé, aniž bychom někdy – věrni své kritičnosti – zapomněli, že nad sebe samé se můžeme dostat jen v sobě samých.
Jediným dostupným lékem na nutkavé posuzování druhých, které naše myšlení spíše kazí, než by mu bylo ku prospěchu, je disciplína, kterou na nás uvaluje rozum. V Kritice soudnosti zaznívá, že myšlení je hodno svého označení, bere-li na sebe břímě odpoutávání od zaslepenosti sebou samým. Teprve mysl, která se odpoutává od své sebelásky, aby se otevřela stanovisku druhého, dokáže být sama sebou. A konečně jen ten, kdo se ve svém myšlení vztahuje k myšlení druhého, je schopen myslet důsledně.
Autor tří kritik tím varuje, abychom nezvali před soukromé tribunály druhé, ale co nejčastěji předvolávali „své nejmilovanější já“. Pro začátek si každý, kdo to se svýmmyšlením myslí vážně, může položit tři otázky: Není moje stanovisko výrazem emocí či ctižádosti? Neopomněl jsem dostatečně a spravedlivě zohlednit hledisko druhého? Nezastávám něco, co je vnitřně sporné?
Kdo propadne těmto otázkám, nebude mít příliš času na zkoumání chyb druhých, zato splní podmínky, aby mohl alespoň doufat v nesmrtelnou duši. Jak víme, nesmrtelná duše znamená pro Kanta jediné: zisk věčnosti, abychom dřeli na svém zdokonalování anebo rovnali – slovy Kanta – „křivé dřevo“, kterým jsme. A toto nekonečné úsilí – toť ona důstojnost lidství.