Od sešitého prstu k senzaci

(od zvláštního zpravodaje) Před třemi týdny se biatlonistce Lucii Charvátové stala nepříjemná nehoda. Doma ve Vrchlabí si ke snídani krájela chleba. A jeden prst v kráječi nechala. Uřízla si bříško ukazováku pravé ruky – toho nejhoršího možného prstu.

V nemocnici jí naštěstí uříznutou část přišili a Charvátová se před startem Světového poháru v Östersundu uklidnila: „Můžu na sever.“

Tam si ji ostatní nejprve dobírají: „Už si budeš kupovat jen krájený chleba, jasný?“Šéftrenér Ondřej Rybář si nicméně uleví: „Neuřízla si to, zaplať pánbůh, přímo na místě, kterým spouští.“

Střelecky to však v Östersundu není bůhvíco. Spíš je to zlé. Šestkrát mimo na patnáctce, pětkrát ve sprintu. Navzdory skvělým běžeckým časům končí za padesátým místem. „Ty chyby by přitom neměly pramenit z toho prstu,“dumá šéftrenér.

Spíše to řekněme jinak. Tahle 22letá dívka, která ještě před třemi lety závodila na mistrovství světa klasiků, je zatím nevystřílená. „Biatlonová střelba je přesná práce, je o disciplíně a nejde ošulit. Je potřeba na ní pracovat, aby při ní vše zapadlo do celku,“profesorsky promlouvá Vítek. Rány Charvátové občas připomínají medúzu s mnoha chapadly, z nichž každé směřuje jinam. Slovo stabilita se k její střelbě zatím nehodí. Ale naučit se to může. Vlastně je dítětem českého biatlonového boomu. Právě ten ji odlákal od běžců na lyžích k biatlonistům. Říkávala si: Líbí se mi, jak v biatlonu do posledních metrů není jasné, kdo vyhraje. Jak občas vyhraje i ten, od koho to neče- káte. Jak to Čechům jde. Jak mají biatlonisté u nás o tolik lepší podmínky než běžci.

Coby školačka střílela doma na zahradě ze vzduchovky. Později i na dětských olympiádách. Ne, nebylo to špatné. Co kdybych... Červík pokušitel, který se tehdy v roce 2013 usadil v její mysli, se do ní zavrtával čím dál hlouběji. A tak vyměnila sport.

Konečně se dokázala trefit

Letos v létě předvedla výrazný běžecký pokrok a z biatlonového A-týmu vyšoupla Barboru Tomešovou. Povýšila do první ligy.

„Pro někoho byl možná můj přestup kontroverzní. Ale já rozhodně nelituju,“ujišťuje. Aby také litovala! Zvlášť po tom, co se odehraje v pátek v Hochfilzenu.

Nástřel před sprintem si radši protáhne. Trenéři ji uklidňují: „Bude to dobré.“Vypadají nervóznější než já sama, pomyslí si. „To je možné,“přitaká Vítek. A pak kouká. Ležka jen za jedna. Stojka čistá! Konečně se trefila. Byla otázka času, kdy se trefí. A teď se to děje.

Stovky českých fanoušků ji ženou k cíli. Na vrcholu nejvyššího kopce stojí Rybář a křičí neuvěřitelnou větu: „Jedeš o pódium, dvě vteřiny za třetí. Jdi do frekvence.“Plní si sen, zatímco světoví komentátoři zjišťují: Kdo to je? Jak se čte? Šarvatova? Čarvatova? Charvatova?

Protíná cíl o jedinou vteřinu za zatím třetí Francouzkou Bescondovou. Později ji Němka Hammerschmidtová, další senzace dne, odsune na páté místo. Přesto říká: „Vůbec tomu nemohu uvěřit.“Vítek gratuluje a ptá se: „Tak co?“„No, dojela jsem. Už jsem tuhla.“

Rybářovi silovým pojetím běhu připomíná Soukalovou – a povahou bývalého svěřence Tomáše Holubce: „Lucku dokáže nakopnout drobná věc a do kolen srazit hrozně drobná věc. Emoce u ní pracujou. Ale tady se přesvědčila, že na to má. Což ji snad nakopne.“

Do dnešní stíhačky se vydá pátá, před plejádou hvězd. „Z toho jsem dost nervózní,“přiznává ona. „Pro mou hlavu to bude složité. Zatím byl sprint jen výkřikem do tmy.“