Kronikářka oživlých mýtů

Knihou roku 2015 se stalo dílo nobelistky Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky

„Lidé prostě nechtějí myslet. Pokud v devadesátých letech mlčeli, teď v nich Putin prostě zmáčkl nějaká vnitřní tlačítka a z hlubin jejich podvědomí vytáhl všechny ty staré mýty, které znovu silně pracují,“říká Světlana Alexijevičová o hrdinech své oceňované knihy – lidech, kteří nostalgicky vzpomínají na sovětské časy.

Pořád vidím ty jeho oči. Lesklé, schované za silnými brýlemi. Chvílemi mu do nich vyhrkly slzy. Bývalý sovětský generál Pavel Kosenko mi před pár lety v Moskvě usilovně vysvětloval, proč přijel v srpnu 1968 okupovat Prahu. „Zachránili jsme svět před třetí světovou válkou. Kontrarevoluce po nás v Praze střílela, většina lidí byla ale šťastná, že jsme přišli na pomoc.“

Kosenko nebyl arogantní. Byl to sovětský člověk. Nepomohla ani fakta, která jsem mu předkládal. Na konci rozhovoru byl viditelně rozčarovaný, proč si jako mladý novinář nedám pražské události správně vysvětlit.

Při čtení Doby z druhé ruky Světlany Alexijevičové jsem si na generála Kosenka často vzpomněl. Čerstvá laureátka Nobelovy ceny za literaturu popisuje totiž stejné hrdiny. Uzavřený a bizarní svět sovětského člověka, který po rozpadu SSSR propadl deziluzi, zmatku a v této zvláštní křeči začal ještě víc zbožňovat minulost.

Zatknout, zastřelit, oddělat!

Světlana Alexijevičová (* 1948) je osamělý běžec. Narodila se na Ukrajině ve smíšené bělorusko-ukrajinské rodině, která brzy poté přesídlila do běloruského Minsku. Po rozpadu Sovětského svazu prožila víc než dvanáct let v západní Evropě. Všude doma, všude zároveň cizinka. Její knížky se pohybují na pomezí fikce a reality. V proudu hlasů a vzpomínek často není jasné, co je prostý záznam a co už autorčina interpretace. Pro Alexijevičovou to není podstatné. Píše literaturu podepsanou reálným životem.

V Době z druhé ruky tak před čtenářem defilují surové, bizarní, a přesto naprosto reálné sovětské příběhy. Třeba ten Anny M., kterou stalinský režim poslal jako malé dítě s matkou do vyhnanství v Kazachstánu. Nejdřív zemřela matka. Později Stalin. Anna vzpomíná na šok, který v ten den cítila. „Jak žít bez mámy, už jsem věděla. Ale jak žít bez Stalina?“

Nebo příběh Jeleny Jurjevny, jejíž otec bojoval za druhé světové války proti Finům. Padl do zajetí, a když ho Finové pustili, odseděl si v sovětských lágrech šest let. Bral to jako spravedlivý trest, protože přece nesprávně „zachraňoval vlastní kůži, a ne vlast“. Jeho dcera to popisuje stoicky. Mluví o vítězné válce, o porážce Hitlera i o zmaru, který podle ní přivodil její zemi pád SSSR. Sama zůstala dodnes komunistkou, ve chvilce upřímnosti ale vyhrkne: „Geny nám prostě zmršil Čingischán. A taky nevolnictví. Zvykli jsme si, že je potřeba všechny mlátit, že bez bití se ničeho nedosáhne.“

Alexijevičová pečlivě zaznamenává vztek, strach i zmatek postsovětského člověka, bloudícího troskami rozpadlého impéria. „V příbězích, které zapisuji, mi neustále rvou uši takováto slova: ,střílet‘, ,zastřelit‘, ,zlikvidovat‘, ,oddělat‘, nebo takovéto sovětské způsoby ztrácení se lidí jako: ,zatčení‘, ,deset let bez možnosti korespondence‘, ,emigrace‘. Jakou cenu může mít lidský život, když ještě máme v živé paměti, že nedávno umíraly miliony? Jsme plni nenávisti a předsudků,“píše autorka v předmluvě knihy. Je přitom citlivá, nesoudí a nekomentuje. A nikdy se nesníží k zesměšňování nebo pohrdání svými hrdiny.

Nemrtví

Z oslavování sovětské minulosti Alexijevičovou definitivně vyléčilo trauma Afghánistánu, které detailně popsala ve své starší knize Zinkoví hoši. Není a nechce být disidentkou, dráždí ji ale neuvěřitel- ná lehkost, s jakou dnes postsovětských traumat zneužívá režim Vladimira Putina.

Její chmurné myšlenky se kryjí s pohledem ruského spisovatele Vladimira Sorokina. Ten sovětskou minulost nedávno popsal jako mršinu, kterou Rusové v devadesátých letech odložili do kouta, ale nepohřbili. Mysleli si, že shnije tak nějak sama. A ona se namísto tlení probrala a jako zombie začala znovu strašit celý svět. Alexijevičová je brilantní kronikářkou této tragédie. Recept na její léčbu ale nezná ani ona sama.

„Geny nám prostě zmršil Čingischán. A taky nevolnictví. Zvykli jsme si, že je potřeba všechny mlátit, že bez bití se ničeho nedosáhne,“

Pro knihu hlasovali: Petr A. Bílek, Jan Děkanovský, Pavel Dominik, Jiří Dynka, Karel Hvížďala, Zdeněk Jančařík, Jana Klusáková, Pavel Kosatík, Petr Koubský, Ivo Možný, Aleš Palán, Jan Paulas, Josef Pazderka, Petr Pithart, Antonín Přidal, Jan Rejžek, Eva Syková, Jiří Trávníček, Vladimír Šebek a Jan H. Vitvar.