Proniknout temnotu

Politické knihy smetly klasickou beletrii, a na takovou poezii, která, představte si, před pár lety dokonce vítězila (Bohdan Chlíbec v roce 2013 a loni Reinerův román Básník, který byl také jaksi o poezii...), zbyly zmínky oddaných přátel.

Houellebecqovo Podvolení je sice fabulovaný román, ale to, co jej činí tak přitažlivým, je jeho drsné a sporné politikum: přízrak islamizace a slabost či duchovní zkorumpovanost Západu. Kniha Světlany Alexijevičové zase snímá klapky z očí těm, kteří chtějí věřit tomu, že Rusko je „normální země“a sovětský režim byl jen jakousi nešťastnou epizodou, z níž se postižené národy brzy vyléčí. Neléčí se, spíš tam bují různé metastáze sovětismu, který se proměnil v šovinismus, pocit ukřivděnosti a touhu po revanši. A americký historik Timothy Snyder ve své Černé zemi popisuje, jakým způsobem se do chodu uvádí mechanismus hromadného vraždění: je jím stav, kdy se zhroutí stát a tím i zmizí zábrany, které drží zlo v jeho hranicích. Jakmile padne stát a jeho instituce, ony základní výtvory civilizace, nic nestojí barbarství v cestě. Máme jistotu, že v Evropě stát nepadá?

Jsou to knihy tísně a knihy potemnělého horizontu. Jejich tématem je Evropa, její minulost (Snyder), přítomnost (Alexijevičová) a budoucnost (Houellebecq). Nejsou to díla hravosti a fantazie, jsou to černé můry, které se člověku dějí za plného vědomí. Knihy v Evropě ale měly vždy roli temnotou pronikat. Třeba se k tomu zase vrací.