Literatura ztratila sílu podvracet
Pavel Janáček, ředitel Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, je jedním ze čtyř editorů dvoudílné kolektivní monografie o literární cenzuře v českých zemích v letech 1749–2014. Ta ukazuje, že literatura se po roce 1989 do konfliktu s veřejnými autoritami dostává zcela výjimečně. Neznamená to ale, že ztratila velkou část svého někdejšího společenského vlivu?
Definičním znakem cenzury je, že potlačuje zmínky o sobě samé. Můžeme tedy vydání knihy o cenzuře, která má 1700 stran, pochopit i jako znamení toho, že nás dnes žádná cenzura neohrožuje?
To, co říkáte, platí pro všechny cenzury s výjimkou té liberální, která někdy naopak zmínky o sobě samé zvýrazňuje, protože to patří ke způsobu, jakým se v liberální společnosti vyjednává konsenzus o tom, co se má či nemá říkat. Třeba současná debata o tom, zda měl být z Českého slavíka vyloučen Ortel, je součástí diskuse o tom, na jakých hodnotách stavět náš veřejný prostor.
LN Současná česká cenzura liberálního typu zasahuje v zásadě jen projevy, jež jsou v rozporu s trestním zákonem, ochranou osobnosti nebo autorským právem. Je její rozsah optimální?
Současný český systém institucionalizované cenzury je vypjatě liberální. Je otázka, zda takový bude ještě za pár let. Trendem doby je odklon názorových elit od liberálních řešení. Sílí volání po tom, aby se určitým výpovědím učinila přítrž. Bezprostředně to má souvislost jednak se strachem z islámského fundamentalismu, jednak se strachem z islamofobie. Existuje poptávka po tom, abychom zkrotili např. islamofobní výroky na Facebooku. LN A měly by se takové výroky postihovat?
Osobně myslím, že skutečné projevy nenávisti ano. Jsme v období střetání hodnotových systémů a asi by nebylo od věci prostor svobody slova zřetelněji vymezit. To znamená vyznačit i za cenu represe extrémy, které jsou již za hranicí. Existuje určitý paradox cenzury: čím více něco cenzurujete, tím více to propagujete. Má v tu chvíli smysl poukazovat na extrémně nacionalistické či latentně rasistické fantazie kapely Ortel, když jí to jen přidá na slávě? V liberální společnosti má ale cenzura nejen ten efekt, že popularizuje zakazované, ale vyzdvihuje i hodnoty, které chceme prosazovat či chránit. A od toho podle mého nelze ustoupit, protože jinak dojdeme k tomu, že žádné společné hodnoty nemáme. LN Může být za cenzuru považována politická korektnost, tedy sdílený úzus o tom, že některé věci se neříkají?
Je to způsob, jímž společnost reguluje to, co se říká a co se neříká. Ale jediná sankce je, že s vámi vaše okolí přestanemluvit. V právním významu toho termínu o cenzuru nejde, ale je to možná efektivnější vymezení prostoru pro vyjádření, než je státní cenzura. LN Když si ale poslechneme české politiky, tím nejvyšším počínaje, musíme nabýt dojmu, že žádná politická korektnost u nás neexistuje. Jejich výroky jsou často za hranou věcně i formálně. Co by český politik nikdy neřekl?
Vidím velký vývoj v tom, co si veřejné osobnosti dovolí říci letos a co si dovolily říci před několika lety. Prostor se otvírá pro xenofobní výroky, které by ještě před časem nemohly zaznít. Role prezidenta v tomto rozdmýchávání ohně je podle mého názoru nanejvýš smutná. Je ale dnes v Evropě věcí všech veřejných činitelů, tedy i vědců, novinářů, spisovatelů, umělců, zda se strachu z ohrožení vlastní identity postavíme, anebo mu podlehneme. A začneme volat po revizi hodnotového minima naší demokracie, vyzývat ke svrhnutí okovů politické korektnosti a tvrdit, že xenofobní stereotypy nejsou právě a jen stereotypy, ale odvážná „pravda“.
LN Jak vlastně vznikl nápad knihu o cenzuře v této ohromné šíři zpracovat?
Pro mě to je vyvrcholení všeho, co jsem dělal posledních dvacet let, po odchodu z novin, v literární vědě. Již v disertaci jsem se zabýval cenzurou populární literatury a postupně se ke mně přidávali kolegové, kteří v tématu cenzury také viděli příležitost říci něco podstatného k dějinám české moderní literatury a kultury. Už jako zformovaná skupina jsme se na tuto knihu začali připravovat před sedmi lety. Lákalo nás, že v kontextu toho, jak se v současné době ve světě píše o cenzuře, máme příležitost udělat první velkou syntézu, která by ukázala i „měkké faktory“cenzury a sociální regulace literatury.
LN Vaše kniha se věnuje zejména literární cenzuře, která dnes až na nějaké zcela marginální výjimky přestala existovat. Neznamená to ale, že literatura rezignovala na své někdejší společenské role, to znamená být nositelem i jiných než jen estetických hodnot či naopak subverzivně působit na hodnoty stávající?
Když se podíváme na dnešní vizuální umění, vidíme, že tvorba umělců ve veřejném prostoru vyvolává neporovnatelně více konflik- tů. To již vůbec nemluvím o masmédiích, vždyť strach z cenzury ve veřejnoprávní televizi přivedl na Václavské náměstí nejvíce lidí od listopadu 1989. Má to dva důvody: za prvé médium tištěného textu pokleslo v hierarchii společenské důležitosti a bylo vystřídáno rozhlasem, televizí a v současnosti především internetem, o jehož regulaci se svádí intelektuální, právní i technologické bitvy. Druhou příčinu vidím také v literatuře samé, která je v polistopadové době – třeba ve srovnání právě s výtvarným uměním – mnohem konformnější s dominantními společenskými mýty. A také zdrženlivější v tom, aby si osvojovala nějakou politickou roli.
LN Literatura není podvratná, protože není co podvracet?
Zda není co podvracet, nevím, ale literatura podvratná přestala být. Ve srovnání s výtvarnými umělci, kteří pořád věší nějaké trenýrky na Hrad, opravdu působí velmi zdrženlivě. Otázka je, jestli je to dobře, nebo špatně a jestli to tak bude věčně – myslím, že ne.
Pro knihu hlasovali: Zbyněk Černík, Jan Děkanovský, Tomáš Glanc, Ivan Hartman, Daniel Herman, Jan Lukavec, Petr Pithart a Miroslav Zelinský.