V labyrintu čtveré Rusi
Vřadě Putnových knih patří Obrazy k těm úspornějším, jež lze přečíst skoro jedním dechem. Předmět i metodu dobře vystihuje sám název. Tak jako v nedávné Putnově knize o Václavu Havlovi šlo o duchovní prostředí, jež hrdinu formovalo, jedná se i zde o velmi zhuštěný přehled duchovních, náboženských a církevních dějin, které spoluurčovaly a dosud spoluutvářejí osudy východní Evropy.
Jak autor hned na začátku připomíná, je to, co dnes téměř samozřejmě označujeme jako „Rusko“, ve skutečnosti složitá spleť různých kulturních a politických útvarů, které na sebe někdy navazují, většinou se ale potírají. Autor je pro přehlednost shrnuje do čtyř: Kyjevská, novgorodská, moskevská a litevská Rus, každá s výrazným kulturně-politickým profilem. Teprve od 18. století moskevská Rus své rivaly postupně pohltila a až koncem 19. století si vytvořila trojčlennou ideologii „samoděržaví, pravoslaví, národ“.
Putna přitom nezačíná až křtem Kyjevské Rusi, připomíná i starší historii Tauridy a severního pobřeží Černého moře, řeckou kolonizaci a střídání barbarských kmenů, jichž se novější ruské myšlení až překvapivě často dovolává. Zde si pomohl šťastným nápadem – uspořádat knihu nikoli chronologický, ale v jednotlivých „obrazech“. Vybral si devatenáct „ideálně typických“zlomových či zakladatelských událostí, které mu umožnily stručně zachytit rozmanitost náboženských a kulturně-politických variant historické Rusi. Každou z nich pak představuje nejen jako uzavřenou historickou událost, nýbrž i v jejích ozvěnách a stopách až do současnosti.
Tento zřetelný záměr – vytěžit z historie co nejvíc pro pochopení moderního Ruska – může u historika vzbudit podezření. Jenže ani ten nejpřísnější historik nemůže popřít, že ruské dějiny začínají právě na Krymu a dolním Dněpru. A že současná Putinova ideologie na těchto reminiscencích staví.
Putna svůj „západnický“záměr otevřeně přiznává a různé verze panslavismu důsledně odmítá, námitkám ideologické předpojatosti se nicméně účinně brání. Předně svojí širokou erudicí od pozdní antiky až po současnou ruskou literaturu, která mu dovoluje celý výklad pečlivě dokumentovat i zpestřovat nečekanými citáty. Zadruhé také tím, jak mlčky přechází dlouhá období hrůz a vyzvedává i ty docela malé ostrůvky naděje: „novgorodskou Rus“, „pravoslavný reformismus“, disidenty nebo jurodivé vystoupení Pussy Riot. Konečně a hlavně pak tím, že se coby křesťan staví čelem k temným stránkám ruské církve.
Obrazy reagují na intenzivní „velkoruskou“propagandu, vůbec se však nepodobají hněvivému proklínání panslavismu třeba z pera Václava Černého. Spíš připomínají kritický, ale chápající a dokonce starostlivý přístup velkého historika a jazykovědce Dmytra Čyževského. Jeho knížka o „Svaté Rusi“mi kdysi otevřela oči pro hlubší pochopení Ruska s jeho bohužel osamělými vrcholy a dlouhými obdobími duchovní i lidské bídy. Jak jinak než z této spíše smutné historie může člověk aspoň trochu chápat – i když ne sdílet – urputnou Putinovu snahu obnovit ruskou „velikost“tím, že se ho všichni budou bát? Jak doma, v té nešťastné zemi, vždycky jen řídce osídlené, která tolik svého lidského bohatství ztratila válkami, represemi a emigrací, až Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity Martin C. Putna Vydal Vyšehrad, Praha 2015, 336 stran. se i vzdělaným Rusům zdá, že jinou naději nemají. Tak ve světě, jemuž dnešní Rusko nemá – krom zbraní, surovin a (dopujících) sportovců – co nabídnout.
Jenže tomu, kdo chce kolem sebe šířit strach, může pomoci jen ten, kdo se ho nebojí.
Pro knihu hlasovali: Tomáš Halík, Ladislav Heryán, Martin Machovec, Dobrava Moldanová, Aleš Palán, Josef Pazderka a Jan Sokol.