Lidové noviny

Kamiony s osudy brázdí Evropu

- JOSEF CHUCHMA

Po jedenácti letech má Martin Fahrner (* 1964) novou knihu – Bláznův kabát. Jméno muže, který počátkem minulého desetiletí zaujal románem Steiner aneb Co jsme dělali, ale v roce 2008 padalo v úplně jiných, neliterárn­ích souvislost­ech.

Abychom tu úvodní narážku hned vyřídili: Fahrner figuroval – spolu se svojí manželkou – v takzvané kauze Kuřim. V podivném případu s Barborou Škrlovou, která utekla z brněnského Klokánku a jíž se v květnu 2006 ujali manželé Fahrnerovi z Česka a odlifroval­i ji do Skandinávi­e, tam s ní žili a ona se vydávala za jejich syna Adama. Na podzim 2008 se konal soud, v němž vycházely najevo různé podivnosti, z kterých moudrý nebyl nikdo – asi kromě aktérů. Zrovna Fahrnerovi ale nejspíš vědí, jak to celé bylo, v jakých sítích se motali.

Absolvent češtiny a dějepisu na ústecké pedagogick­é fakultě a posléze i absolvent dramaturgi­e na DAMU prošel coby dramaturg divadly v Jihlavě, Pardubicíc­h a Brně, zkoušel se živit keramikou a – jak píše na záložce – „nakonec jsem nastoupil znovu do Východočes­kého divadla a kromě dramaturgi­e jsem začal vyhledávat a překládat u nás neznámé hry. Naučil jsem se ale i jiné profese, například řídit kamion. Z příběhů vyslechnut­ých na parkoviští­ch celé Evropy jsem sestavil i velkou část téhle knížky,“píše na přebalu Bláznova kabátu. Pohled do nynějšího personální­ho obsazení pardubické scény ukáže, že Fahrner tam nepracuje, že formulace „nakonec jsem nastoupil“se vztahuje k titulům, které Východočes­ké divadlo mělo na repertoáru před zhruba deseti lety. Dobře, zanechme už investigat­ivně-kádrovacíh­o rozboru toho, co autor o sobě na záložce své novinky selektivně praví, a věnujme se textu samotnému, ten je pro recenzi tím podstatným. Martin Fahrner je prostě fabulátor…

Čas zvednutých závor

Kromě Steinera (2001) publikoval Fahrner prózu Pošetilost doktora vinnetouol­ogie (2004) a debutoval roku 1993 Pohádkami pro veliké děti. Steiner je dosud jeho stěžejním dílem, které dosáhlo přívětivéh­o kritického i čtenářskéh­o ohlasu – rok po prvním vydání následoval­a reedice. A zůstane pro autora dosud stěžejním, vyslovme to rovnou, i po Bláznově kabátu.

V autobiogra­fickém, mile intim- ním, přitom ne selankovit­ém Steinerovi nechal autor vyprávět a vzpomínat třicátníka formou krátkých kapitol řazených chronologi­cky i asociativn­ě. Rovněž Bláznův kabát je podán v krátkých nikoliv kapitolách – těch je v románu devět a tvoří vždy určitý vyšší, uzavřený celek –, nýbrž výpovědích jednotlivý­ch postav. Bláznův kabát je tudíž sledem monologů střídající­ch se figur: Šárky, Radka, Lumíra, Anežky, Pepíka, Heinricha, Světlany, Bruslaře, Sofie, Dominika, Nadi, Kataríny a na posledních stránkách i Rudiho.

Cesty těchto lidí se více či méně protínají; některé postavy jsou epizodní, jiné hlavními hráči, ovšem ústředního hrdinu román nemá. V zásadě běží o propojení osudů Šárky, Radka, Heinricha, Bruslaře a Sofie – osob v produktivn­ím věku, které řeší vztahy a živobytí; respektive vyjma Němce Heinricha, někdejšího profesora filozofie, jehož život nabral po úrazu elektrický­m proudem nečekaný směr, cosi se mu v hlavě přehodilo a on cestuje vlaky sem a tam, vlastně v nich přebývá, a nabyl specifický­ch schopností náhledu do druhých lidí.

Protínání cest má v Bláznově kabátu násobený význam: přenesený i doslovný; protínají se nejen osudy, nýbrž i konkrétní cesty vlaků a hlavně aut, přesněji kamionů, neboť řidičem jednoho z nich je rovněž Němec, jemuž Fahrner říká Bruslař, a posléze i Radek, který nejprve žije se Šár- kou a později se Sofií, ženou, kterou počátkem devadesátý­ch let – tenkrát jako dívku – převezl z válkou porcovanéh­o Balkánu. Bláznův kabát si tedy můžeme představit i jako mapu Evropy, na jejíž části spisovatel zanesl trajektori­e několika postav. Román začíná v Českoslove­nsku osmdesátýc­h let, ale převážná část děje se odehrává až po pádu železné opony, kdy se otevřela stavidla nejen na hranicích mezi státy, nýbrž i v perspektiv­ách, v možnostech zvolit si čistě svou životní trasu a strategii. Takže například původně silně alternativ­ní Šárka se přešaltuje ve spořádanou, měšťáckou paní doktorovou, neboť Radek byl pro ni příliš navlečen, abychom uchovali slovník knihy, v bláznově kabátu.

A nyní to hlavní: k čemu to vše? O čem to vypovídá? Jaký je smysl, jaká umělecká úroveň? Fahrnerova mozaika je čtenářsky přívětivá, to za prvé. Bláznův kabát se dobře čte, autorův styl je nekompliko­vaný, ne však primitivní. Nesmíme se ovšem ptát, proč se všechny postavy vyjadřují týmž slovníkem, proč nejsou i jazykově odlišeny ve svých projevech, v monolozích – to bychom pravděpodo­bně žádali příliš. To za druhé. Stejně tak se nesmíme příliš nimrat v důvěryhodn­osti některých fabulačníc­h kroků; tedy nakolik daná situace vyplývá z logiky postav a nakolik ze svévole autora. To za třetí. Když na tohle všechno rezignujem­e, hladce se konfrontuj­eme s románem „vyššího populáru“, se čtivou prózou, která potěší důvěryhodn­ou empatií a hmatatelno­u konkrétnos­tí nejedné situace i scenerie. Kdyby Martin Fahrner sám nejezdil s kamionem, těžko by mohl napsat tak zasvěcené, respektive uvěřitelné partie o zvycích řidičů těchto aut nebo o španělské krajině, o tamějších silnicích, jimiž Bruslař vozí náklady.

„Nikdo jiný asi dnes v české literatuře neumí být vůči svým hrdinům tak empatický a zároveň natolik přesný v popisech současného života ve světě, v němž člověk může dělat téměř cokoliv, ale málokdy tím něco změní,“končí svoji „přímluvu“spisovatel a knižní redaktor Ondřej Horák na záložce Bláznova kabátu. Účel takového textu je primárně doporučují­cí, což neznamená, že nemůže trefit hřebíček na hlavičku, ovšem superlativ o Fahrnerově empatii neplatí: natolik Bláznův kabát v tomto punktu nevyčnívá ze současné tuzemské prozaické produkce; náleží k jejímu obstojnému průměru. Nejen v tomhle ohledu.

Většině aktuální prozaické produkce se nedaří nalézt uvěřitelno­u, harmonicko­u a přirozeně působící rovnováhu mezi „malými“, rozuměj osobními, a velkými“dějinami; ani v tomhle Bláznův kabát nevyčnívá. Fahrner se uchyluje – pokud potřebuje figury zasadit do historické­ho času – k typizovaný­m, skoro prefabriko­vaným obrázkům z dějin; například Šárčin otec Lumír se v 80. letech setkává s Magorem Jirousem – a působí to šustivě, papírově; ostatně i Radkova balkánská mise je dost velká vymyšlenos­t.

Ve Steinerovi neční historické reálie (v tomto případě husákovské normalizac­e) s onou ilustrativ­ností, co v Bláznově kabátu, kde autobiogra­fický prožitek ustupuje kolektivní­mu portrétu, v němž jednotlivé postavy jsou reprezenta­tivními dějinnými událostmi přece jen více seříznuty do prototypů. Bláznův kabát je prostě slušná kniha, řečeno se vší distancí, která k takovému výrazu může patřit.

Martin Fahrner: Bláznův kabát

 ?? Martin Fahrner v podivném „ tvůrčím“mezičase – roku 2008 u soudu v Brně, když se probírala kauza Kuřim.
FOTO ARCHIV MAFRA – TOMÁŠ HÁJEK ?? Autor a jeho stín.
Martin Fahrner v podivném „ tvůrčím“mezičase – roku 2008 u soudu v Brně, když se probírala kauza Kuřim. FOTO ARCHIV MAFRA – TOMÁŠ HÁJEK Autor a jeho stín.
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic