Kudy objet mrtvou krávu?
Snímek Perfektní den odehrávající se v roce 1995 ve válkou zmrzačené Bosně je v podstatě komedie. Někdo to ale za celý film nemusí poznat.
Skupinka sexy humanitárních pracovníků se snaží vypořádat s absurdními obtížemi všeho druhu a dodat své misi alespoň špetku reálného smyslu. O snímku Perfektní den se často mluví jako o M.A.S.H. v Bosně, a i když to není dokonalý příměr, základní záměr filmu vystihuje.
„Ten film je jako matrjoška. Uvnitř komedie je drama, v něm road movie, v kterém je zase válečný film,“popisuje Perfektní den španělský režisér Fernando León de Aranoa. Při práci na filmu vycházel i z vlastních zážitků – jako filmař se v únoru 1995, záhy po přijetí Daytonské dohody, dostal do Bosny rozervané ještě doutnajícím válečným konfliktem. A základ příběhu mu poskytla kniha španělské spisovatelky a lékařky Pauly Fariasové, která se zúčastnila řady humanitárních misí.
Věrohodnost prostředí a základní situace je jedním z hlavních kladů snímku. (Natáčelo se přitom v okolí španělské Granady, tamní kopce ale ty bosenské zastoupily přesvědčivě). Tím druhým je jeho obsazení. Mezinárodní čtveřici dobrých andělů s rozličně ošoupanými křídly hrají Benicio Del Toro (utahaný Portoričan Mambrú), Tim Robbins (svérázný světoběžník B.), Olga Kurylenko (ruská inspektorka Káťa) a Mélanie Thierry (idealistická francouzská sanitární expertka Sophie), jejich bosenského tlumočníka Fedja Stukan a všichni jsou ve svých rolích přesvědčiví, pokud jim to scénář jen trochu dovolí.
Titulní „perfektní den“začíná prekérní situací, kdy se Mambrú pokouší vytáhnout z jedné z mála místních studen mrtvolu. Někdo ji tam záměrně hodil s úmyslem otrávit vodu. Mrtvola je ke všemu značné obézní a Mambrúovi se přetrhne lano. Zdánlivě banální problém, jak sehnat nový provaz, přeroste v celodenní horečnaté pendlování mezi vesnicemi a vojenskými stanovišti a kličkování po úzkých silničkách mezi kopci, kde za každou zatáčkou může být nastražená mina.
Je totiž těsně po uzavření mezinárodních dohod, kdy vášně obyvatel ještě zdaleka neutichly, místní ozbrojené složky, které mají nově ručit za dodržování práva, budí jen pramalou důvěru a etnická nenávist se stále dokáže projevit v plné hrůze.
Klíčovým dilematem ve filmu proto je: kudy objet mrtvou krávu, ležící na silnici? Místní ji tam patrně dotáhli, aby se ji auta snažila objet a najela při tom na minu. Také ale možná naložili výbušniny přímo pod ni... S variacemi na tuto situaci si dokáže Fernando León de Aranoa pěkně vyhrát, prakticky z ničeho vytvořit dlouho gradující napětí.
Ve skutečnostimu totiž napínavé postválečné drama jde mnohem lépe než komediální nadsázka, kterou si předsevzal. Fungují drobné situační vtipy a celkem i rozpačité pnutí mezi Mambrúem a Káťou, kteří kdysi tvořili pár. Ale když dojde na „velkou“satiru, kdy se má jako největší nepřítel humanitární pomoci projevit byrokracie mezinárodních vojenských sil, vypadá to spíš jako scenáristické selhání.
Paradoxně tak snímek doplácí na to, jak sugestivně dokáže zpro- středkovat tísnivou atmosféru zaostalého prostředí nasáklého zlobou a démony, kteří se jen neochotně ukládají ke spánku. Při líčení otřesných výsledků vesnického lynče není příliš prostoru pro nadsázku, a když se o ni režisér vzápětí pokusí, nutně směřuje k nepochopení. Nesourodost stylizace vede k tomu, že se příběh rozpadá a ztrácí uvěřitelnost. „Tento film neplýtvá časem, není šance se zastavit a přemýšlet,“říká režisér. To bohužel není tak docela pravda, občas se zamyšlení podaří a jeho výsledek není pro film, který logikou často dost šetří, úplně příznivý.
Fernando León de Aranoa také tvrdí, že pokud by jeho film byla hudba, „byl by to punk rock – rychlý, přímý, drsný“. Nicméně právě soundtrack je jednou z největších slabin filmu. Jeho seskládání působí až amatérsky, jako by režisér sebral pár cédéček s prova- řenými hity, která se mu sešla doma na poličce, a zkusmo jimi vybrané pasáže podbarvil. Ty nejdramatičtější momenty jsou návodně doprovozeny písní Eurythmics Sweet Dreams v „osoleném“podání Marilyna Mansona nebo ne úplně případnou Venus in Furs od Velvet Underground; další krok ke zmatení diváka, co má brát vážně a co už je humor.
Výsledný obrázek přesto zanechá poměrně silný dojem ze situace, která bude zřejmě ještě dlouho v různých částech světa nacházet nová a nová opakování. A která nabývá rysů rutinního technologického postupu, i když překvapení nelze nikdy vyloučit.
Perfektní den
Výsledný obrázek zanechá poměrně silný dojem ze situace, která bude zřejmě ještě dlouho v různých částech světa nacházet nová a nová opakování