Odvaha jít dál, osudu navzdory
Fotografka Dita Pepe a publicistka Barbora Baronová sestavily působivou kolekci šesti příběhů žen, které spojuje rodinné i osobní trauma. V nové knize Intimita autorky líčí, jak své tělo vnímá handicapovaná žena a jak ta, která zažila domácí násilí a časem proměnila nenávist k tělu ve slast.
Tvůrčí dvojice Pepe–Baronová vydala vlastním nákladem třetí publikaci, která opět nahlíží do ženského světa. Po knize Slečny (2011), kde sestavily fotografické i literární portréty neprovdaných žen několika generací, se v roce 2013 pustily do dalšího projektu, nazvaného Měj ráda sama sebe. Rozmanitou mozaiku sedmnácti žen, od úspěšných manažerek až po ty, které žijí bez domova, spojovalo téma sebelásky. Autorky nahlížely do jednotlivých životů prostřednictvím fotografií doplněných krátkými výstižnými texty, které Baronová sepsala podle vyprávění žen.
Naopak v nové publikaci Intimita převažuje textová část. Publicistka zkoumá osudy do nejmenších detailů (každému věnuje v průměru čtyřicet stran). Kniha je rozdělena do dvou částí: v textech se představuje šest žen chronologicky, od nejstarší Betynky (nar. 1958) až po Terezu (nar. 1973). Každou ilustruje samostatná fotokniha obsahující snímky z rodinného archivu, fotografie důležitých atributů života (dětské botičky, plakát oblíbené kapely nebo sbírka vibrátorů) a stylizované portréty Dity Pepe. Vše důmyslně a nápaditě poskládané díky grafikovi Milanu Nedvědovi, který s autorkami spolupracoval i na předchozích projektech ( Slečny získaly 3. místo v soutěži Nejkrásnější české knihy 2012 a Měj ráda sama sebe cenu za nejlepší fotografickou knihu vmezinárodní soutěži Art Books Wanted 2014).
Jeden průšvih za druhým
Chvíli trvá, než si zvyknete na styl vyprávění, na odzbrojující otevřenost, kdy Betynka líčí různé formy násilí v rodině. Otec bije matku. Otec a jeho kamarádi, kterým se má dcera posadit na klín. Podřízenou roli viděla Betynka u své matky i v nejbližším okolí, a tak se zcela přirozeně podvoluje i ve svých vztazích.
Fyzické násilí jde souběžně s psychickým, s neustálým srážením. Jediné, po čem Betynka touží, je dítě. „Někdo, kdo by byl jen můj.“Dceru porodí v devětatřiceti a tím jedna kapitola skončila a jiná začíná: za sebe nikdy nebojovala, ale za dítě ano. Jenže partnerské eskapády, dluhy a nepodařená operace poprsí sráží Betynku na zem: „Uvědomovala jsem se, že se řítím do průšvihu, do stejného průšvihu jako moje máma, toho jsem se bála nejvíc.“Pak už stačí „jen“propuštění ze zaměstnání a cesta ven se zdá nereálná.
Přes kamarádku sežene brigádu na erotickém videochatu a říká: „Tahle práce mi dodala sebevědomí, už jsem myslela, že se nikomu nelíbím.“Betynka poprvé v životě objevuje svoje tělo, pro sebe i pro cizí. Z anonymního chatu se postupně rozvinou i jiné aktivity – od erotických masáží, prostituce až po sado-maso salon. Dříve žila ve věčně podřízené roli, teď v sobě objevila dominantní ženu...
V průběhu čtení vidíme Betynku jen v náznacích, na rozrastrovaných fotografiích, mnohem zřetelněji vystupuje její podoba v druhé části publikace – ve fotoknize. Rodinná idylka, maminka, tatínek a děti na procházce. Jejich gesta, jejich výrazy. Kdyby čtenář neznal příběh, mohl by si říct: obyčejná rodina. Pak je tu ale dvoustrana, dětská kresba, několik mužů vedle sebe a stručná popiska „ Otec hrává doma s kamarády karty“a na další straně koláž, kde vidíme schoulenou dívku a kolem ní čokoládové špičky. Vzpomínka, která odkazuje k vyprávění Betynky o sedání otcovým kamarádům na klín...
A pak už se střídá tvář dospělé Betynky. Civilní portréty na občanku, na průkazku. Tvář se mění jen nepatrně, a přitom už víme, jak divoce se mění její život. Je tu ale i jiná žena, je tu Dita Pepe, která se (tak jako již v předchozích projektech) „převtěluje“do druhých. Má téměř stejný účes jako Betynka, stejný výraz...
Dítě jako spiklenec
Ostatní příběhy koncipují autorky podobným způsobem. Marta a její boj o to, aby handicapovaná dcera mohla žít jako ostatní. Boj, který ji stojí tolik sil, že nakonec zapomene sama na sebe a své tělo.
Jen náhodou si všimne, že obvyklá únava a vyčerpání nepřestává. „Až v nemocnici jsem si uvědomila, že něco dělám špatně, že jsem se pořád tvářila, jak všechno zvládám.“Po amputaci prsu musí najít novou cestu ke svému tělu. Najde ji nejen pro sebe, ale také pro klientky centra Mamma HELP, které poskytuje pomoc ženám s rakovinou.
Následuje kapitola o Libuši, která v mnohém připomíná Honzu Krejcarovou, dceru Mileny Jesenské. Stejně jako Honza byla i Libuše odmalička spiklenkou své matky umělkyně. Brala ji spíš jako dospělou než jako dítě. Čarokrásný svět maminčiných obrazů a vyprávění o pařížské modři a kardinálské červené je v kontrastu se světem, který se odehrává v domácnosti, kde nic nefunguje, kde matka střídá milence a dcera ji kryje. Libuše vzpomíná: „Mně její chování divné nepřišlo, takhle to u nás bylo pořád.“
V pubertě už ví, že chce mezi umělce, ale matka, která se sama nikdy neprosadila, nevěří, že by se to dceři podařilo. Nakonec si Libuše vyvzdoruje grafickou školu a po maturitě chce na FAMU, jenže „nemá kladný postoj k socialistickému zřízení“. Nastupuje do fabriky a žije avantýrami a flámy. Nakonec ji přece jen přijmou na vysněnou FAMU, ale zázrak se nekoná. Libuše fotí romskou komunitu a večírky v gay klubu. Stále se úporně snaží upoutat pozornost rodiny i fotografické komunity, ale ocenění nepřichází. V nekonečných cyklech se stále vrací euforie střídaná depresí. Složité vztahy s muži nakonec vyústí v jiný vztah, se ženou. Libušin příběh se od ostatních v knize odlišuje tím, že vidíme i její osobní fotografie, kdy prozkoumává sama sebe. Je tu před námi v mnoha variantách výraz marnosti i tělo zničené vedlejšími účinky antidepresiv, tloustnoucí tělo, které jen spočívá, čeká. Tělo, které už ani není její.
Závěr publikace patří Barboře Baronové. Tak jako ona naslouchala jiným, je nyní čas pro její příběh. O rodině, která se starala o nemocného dědečka, a jak ji to ovlivnilo. Otevřenost na obou stranách se autorkám vyplatila, během tříleté přípravy nahrály sérii velmi osobních rozhovorů. Stály proti sobě, a přesto spolu.
Jejich knihu snad ani nelze číst na jeden zátah. Po každém dalším příběhu se čtenář nadechne, začne číst další text a doufá, že se tato žena nějak vymotá z kruhu, že tentokrát to bude jiné; přesto se zase vrací a znova začíná. V této knize sledujeme stále stejnou cestu ven. Z našich i cizích životů. Ve finále není ani nejdůležitější to samotné slovo intimita, ale síla a odvaha jít dál, i navzdory všemu, co je potkalo.
Intimita, Dita Pepe – Barbora Baronová