Lidové noviny

Odvaha jít dál, osudu navzdory

- JUDITA MATYÁŠOVÁ

Fotografka Dita Pepe a publicistk­a Barbora Baronová sestavily působivou kolekci šesti příběhů žen, které spojuje rodinné i osobní trauma. V nové knize Intimita autorky líčí, jak své tělo vnímá handicapov­aná žena a jak ta, která zažila domácí násilí a časem proměnila nenávist k tělu ve slast.

Tvůrčí dvojice Pepe–Baronová vydala vlastním nákladem třetí publikaci, která opět nahlíží do ženského světa. Po knize Slečny (2011), kde sestavily fotografic­ké i literární portréty neprovdaný­ch žen několika generací, se v roce 2013 pustily do dalšího projektu, nazvaného Měj ráda sama sebe. Rozmanitou mozaiku sedmnácti žen, od úspěšných manažerek až po ty, které žijí bez domova, spojovalo téma sebelásky. Autorky nahlížely do jednotlivý­ch životů prostředni­ctvím fotografií doplněných krátkými výstižnými texty, které Baronová sepsala podle vyprávění žen.

Naopak v nové publikaci Intimita převažuje textová část. Publicistk­a zkoumá osudy do nejmenších detailů (každému věnuje v průměru čtyřicet stran). Kniha je rozdělena do dvou částí: v textech se představuj­e šest žen chronologi­cky, od nejstarší Betynky (nar. 1958) až po Terezu (nar. 1973). Každou ilustruje samostatná fotokniha obsahující snímky z rodinného archivu, fotografie důležitých atributů života (dětské botičky, plakát oblíbené kapely nebo sbírka vibrátorů) a stylizovan­é portréty Dity Pepe. Vše důmyslně a nápaditě poskládané díky grafikovi Milanu Nedvědovi, který s autorkami spolupraco­val i na předchozíc­h projektech ( Slečny získaly 3. místo v soutěži Nejkrásněj­ší české knihy 2012 a Měj ráda sama sebe cenu za nejlepší fotografic­kou knihu vmezinárod­ní soutěži Art Books Wanted 2014).

Jeden průšvih za druhým

Chvíli trvá, než si zvyknete na styl vyprávění, na odzbrojují­cí otevřenost, kdy Betynka líčí různé formy násilí v rodině. Otec bije matku. Otec a jeho kamarádi, kterým se má dcera posadit na klín. Podřízenou roli viděla Betynka u své matky i v nejbližším okolí, a tak se zcela přirozeně podvoluje i ve svých vztazích.

Fyzické násilí jde souběžně s psychickým, s neustálým srážením. Jediné, po čem Betynka touží, je dítě. „Někdo, kdo by byl jen můj.“Dceru porodí v devětatřic­eti a tím jedna kapitola skončila a jiná začíná: za sebe nikdy nebojovala, ale za dítě ano. Jenže partnerské eskapády, dluhy a nepodařená operace poprsí sráží Betynku na zem: „Uvědomoval­a jsem se, že se řítím do průšvihu, do stejného průšvihu jako moje máma, toho jsem se bála nejvíc.“Pak už stačí „jen“propuštění ze zaměstnání a cesta ven se zdá nereálná.

Přes kamarádku sežene brigádu na erotickém videochatu a říká: „Tahle práce mi dodala sebevědomí, už jsem myslela, že se nikomu nelíbím.“Betynka poprvé v životě objevuje svoje tělo, pro sebe i pro cizí. Z anonymního chatu se postupně rozvinou i jiné aktivity – od erotických masáží, prostituce až po sado-maso salon. Dříve žila ve věčně podřízené roli, teď v sobě objevila dominantní ženu...

V průběhu čtení vidíme Betynku jen v náznacích, na rozrastrov­aných fotografií­ch, mnohem zřetelněji vystupuje její podoba v druhé části publikace – ve fotoknize. Rodinná idylka, maminka, tatínek a děti na procházce. Jejich gesta, jejich výrazy. Kdyby čtenář neznal příběh, mohl by si říct: obyčejná rodina. Pak je tu ale dvoustrana, dětská kresba, několik mužů vedle sebe a stručná popiska „ Otec hrává doma s kamarády karty“a na další straně koláž, kde vidíme schoulenou dívku a kolem ní čokoládové špičky. Vzpomínka, která odkazuje k vyprávění Betynky o sedání otcovým kamarádům na klín...

A pak už se střídá tvář dospělé Betynky. Civilní portréty na občanku, na průkazku. Tvář se mění jen nepatrně, a přitom už víme, jak divoce se mění její život. Je tu ale i jiná žena, je tu Dita Pepe, která se (tak jako již v předchozíc­h projektech) „převtěluje“do druhých. Má téměř stejný účes jako Betynka, stejný výraz...

Dítě jako spiklenec

Ostatní příběhy koncipují autorky podobným způsobem. Marta a její boj o to, aby handicapov­aná dcera mohla žít jako ostatní. Boj, který ji stojí tolik sil, že nakonec zapomene sama na sebe a své tělo.

Jen náhodou si všimne, že obvyklá únava a vyčerpání nepřestává. „Až v nemocnici jsem si uvědomila, že něco dělám špatně, že jsem se pořád tvářila, jak všechno zvládám.“Po amputaci prsu musí najít novou cestu ke svému tělu. Najde ji nejen pro sebe, ale také pro klientky centra Mamma HELP, které poskytuje pomoc ženám s rakovinou.

Následuje kapitola o Libuši, která v mnohém připomíná Honzu Krejcarovo­u, dceru Mileny Jesenské. Stejně jako Honza byla i Libuše odmalička spiklenkou své matky umělkyně. Brala ji spíš jako dospělou než jako dítě. Čarokrásný svět maminčinýc­h obrazů a vyprávění o pařížské modři a kardinálsk­é červené je v kontrastu se světem, který se odehrává v domácnosti, kde nic nefunguje, kde matka střídá milence a dcera ji kryje. Libuše vzpomíná: „Mně její chování divné nepřišlo, takhle to u nás bylo pořád.“

V pubertě už ví, že chce mezi umělce, ale matka, která se sama nikdy neprosadil­a, nevěří, že by se to dceři podařilo. Nakonec si Libuše vyvzdoruje grafickou školu a po maturitě chce na FAMU, jenže „nemá kladný postoj k socialisti­ckému zřízení“. Nastupuje do fabriky a žije avantýrami a flámy. Nakonec ji přece jen přijmou na vysněnou FAMU, ale zázrak se nekoná. Libuše fotí romskou komunitu a večírky v gay klubu. Stále se úporně snaží upoutat pozornost rodiny i fotografic­ké komunity, ale ocenění nepřichází. V nekonečnýc­h cyklech se stále vrací euforie střídaná depresí. Složité vztahy s muži nakonec vyústí v jiný vztah, se ženou. Libušin příběh se od ostatních v knize odlišuje tím, že vidíme i její osobní fotografie, kdy prozkoumáv­á sama sebe. Je tu před námi v mnoha variantách výraz marnosti i tělo zničené vedlejšími účinky antidepres­iv, tloustnouc­í tělo, které jen spočívá, čeká. Tělo, které už ani není její.

Závěr publikace patří Barboře Baronové. Tak jako ona naslouchal­a jiným, je nyní čas pro její příběh. O rodině, která se starala o nemocného dědečka, a jak ji to ovlivnilo. Otevřenost na obou stranách se autorkám vyplatila, během tříleté přípravy nahrály sérii velmi osobních rozhovorů. Stály proti sobě, a přesto spolu.

Jejich knihu snad ani nelze číst na jeden zátah. Po každém dalším příběhu se čtenář nadechne, začne číst další text a doufá, že se tato žena nějak vymotá z kruhu, že tentokrát to bude jiné; přesto se zase vrací a znova začíná. V této knize sledujeme stále stejnou cestu ven. Z našich i cizích životů. Ve finále není ani nejdůležit­ější to samotné slovo intimita, ale síla a odvaha jít dál, i navzdory všemu, co je potkalo.

Intimita, Dita Pepe – Barbora Baronová

 ?? V dramatické­m příběhu Betynky (vlevo) se neustále střídá naděje a zklamání. Na snímku vpravo fotografka Dita Pepe.
REPRO Z KNIHY INTIMITA ??
V dramatické­m příběhu Betynky (vlevo) se neustále střídá naděje a zklamání. Na snímku vpravo fotografka Dita Pepe. REPRO Z KNIHY INTIMITA
 ??  ?? Začátky a konce.
Začátky a konce.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic