Pět let života s Janou Černou
Jana Černá, dcera Mileny Jesenské a architekta Jaromíra Krejcara, vedla život, ze kterého se stala legenda. Dát jí biografické obrysy se pokusila polská bohemistka Anna Militzová v knize Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse.
LN Jak se stane, že polská studentka bohemistiky sepíše první biografii kultovní české spisovatelky, femme fatale Egona Bondyho, Jany Černé?
Jak? Velice jednoduše – prostě na Janu narazí, zaujme jí to a pak zjistí, že Janinu biografii nikdo zatím nenapsal. A pustí se do toho sama. Ale konkrétně: k Janě jsem se dostala v létě 2010. Přijela jsem na letní školu češtiny do Prahy a ve Světozoru viděla film Tři sezóny v pekle. No a tam jsem se setkala s postavou Jany Černé. O Mileně Jesenské jsem věděla, o Bondym také, ale o Janě Černé až z toho filmu. Tak jsem si koupila Bondyho vzpomínky Prvních deset let a už mě to chytlo.
LN Shodou okolností vyšly v té době knihy dvou polských bohemistů (a Mariuszů) o Češích... Szczygieł vydal Gottland a Surosz Pepíky. Jako by Poláci doplňovali českou historii...
To nevím, ale když jste zmínil Mariusze Surosze, já jsem se ho v Praze na autogramiádě jeho knihy Pepíci, kde má kapitolu o Mileně Jesenské, zeptala, proč toho nenapsal víc o Janě. On tak trochu povýšeně odpověděl: A co se o ní jako může napsat? Že byla milenkou Bondyho a seděla v base? Tak jsem si řekla, já ti ukážu, že toho lze napsat víc.
LN A jak jste na to šla?
Zlomovým okamžikem bylo, když jsem v literárním časopise Divoké víno narazila na článek od Lucie Horáčkové o literárních textech Jany Černé v 60. letech. Bylo tam řada odkazů na články v novinách, na recenze a taky se Lucie setkala s Martinem Černým, Janiným druhým synem, a s panem Lipanským, Janiným předposledním manželem – oba jsou již mrtví. Sešla jsem se s Lucií v roce 2011, ona mi přinesla hromadu materiálů a říkala: Já už s tím víc neudělám, dělej s tím, co chceš.
Anna Militzová pochází z varšavské Pragy.
Pak jsem se do toho pustila a pátrala dál.
LN Jaký jste si na ni během toho pátrání udělala názor? Co na ní bylo zvláštního?
Nevím, já na ni vlastně nemám názor. Já jsem s ní strávila pět let – a nevím.
LN No, známe ten úžas, o kterém píše Bondy, když ji poprvé viděl.
Ano, to je ale zasáhlo oba.
LN A pak Bondy píše, že s ní byla obrovská legrace.
Na to vzpomínají všichni. Měla neuvěřitelný, dost krutý smysl pro humor. Byla to velmi inteligentní žena. Rozsah toho, čím se zabývala, byl obrovský. Byla sečtělá, vždyť byla z intelektuální rodiny.
LN Taky tam musel být nějaký zvláštní sex-appeal...
Do toho bych se nepouštěla. Já bych to nazvala spíš charismatem. To u ženy stačí.
LN Krasavice nebyla, alespoň v konvenčním slova smyslu: šilhala, byla trochu při těle. Někteří popisují, že byla schopna na sebe navléci neuvěřitelné věci...
Ano, ale jde o tu inteligenci,
o charisma. A s tou krásou taky nevím... Byla dcerou krásné ženy, Mileny Jesenské. Znáte tu fotografii z roku 1926 let v plavkách? Tam je přece krásná a štíhlá. Ztloustla až pak po úraze a po porodu, kdy se stala závislou na morfiu. To se potom opakovalo bohužel i u Jany, když byla na fenmetrazinu... Když se závislosti zbavila, taky pak přibrala. Pak se přidala cukrovka, ke konci života už taky špatně viděla. Přitom ke konci života... Ono jí bylo padesát dva, když se zabila v při autonehodě. Ale abych se vrátila k otázce: já ji nepotkala, já ji poznala jen skrz její texty, skrz vzpomínky těch, kdo ji znali. LN Čím tedy byla? Byla to spisovatelka?
Ano. Jenže psala svůj život. Byla z těch, kteří nežijí úplně skutečný život, to, co většina považuje za skutečný život. Žijí tak trochu „vedle“, ve svém vymyšleném světě, což nemyslím nijak schizofrenicky. Spíš že žila život jako román. Myslím, že to formulovala v dopise Egonu Bondymu: „Naše životy jsou kabinetní ukázkou uměleckého díla.“
LN Jako by jí přitom na to psaní ale nezbylo moc času.
Pozor, ona nebyla špatná máma, byla špatná hospodyňka – takhle ji popsal její syn Jan.
LN Stále se to opakuje v různých svědectvích a protokolech: že byla strašná nepořádnice. V čem to vězelo?
Jí na tom prostě nezáleželo. Nebyla schopna něčeho pravidelného. A k udržování pořádku je třeba pravidelnosti. Pořádek je třeba udržovat, nepořádek nikoli. Ten prostě je. Ano, připouštím, že to je problém. Ale pochopte, jaké ona měla dětství: mámu jí zavřeli, když jí bylo jedenáct... A přesto platí, že se uměla se životem porvat. A vést ho s důstojností. Byla mnohokrát na dně a zase byla schopna se postavit a jít dál.
LN Myslíte si, že pro Černou platí slovo bohémka?
Říká se to, ale nevím, jestli je to úplně přesný pojem. Záleží na tom, jak to charakterizujeme a pro jaké období života. Když byli začátkem 50. let s Bondym, pak žili spíš jako desperáti než klasičtí bohémové. To snad spíš platí pro léta šedesátá...
LN Na jednom místě se tam v těch letech setká Černá na moment s básnířkou (a bohémkou) Vladimírou Čerepkovou: možná se vídali ve Viole. Znáte tu knížku Alice Horáčkové (už podruhá Horáčková v našem rozhovoru...) o Čerepkové?
Samozřejmě, a Alice mi velmi pomohla. To ona mi poradila, kam jít, jak si požádat o archivní materiály, dozvěděla jsem se třeba, že je možné nahlédnout do zdravotní dokumentace...
LN Neobávala jste se, jestli v těch osobních věcech nezacházíte příliš daleko?
Ano, to jsem říkala také, ale myslím, že mám cit, abych poznala, kdy je to příliš. A taky jsem měla důvěru rodiny, tedy Janiných dětí. Ty mi řekly: My ti věříme.
LN Ještě se vrátím k tomu, že jste Polka. Jsou v Polsku taky takové příběhy jako ten Jany Černé?
Určitě ano, ale jsou to příběhy polské. A mě zajímal ten český.
LN Byl by v Polsku jiný?
Těžko říct, v Polsku to v padesátých letech vypadalo jinak, v sedmdesátých letech taky. Ale já vlastně nevím, já jsem svůj život zatím zasvětila Janě, zatím ji nemám moc s čím jiným srovnávat. A ani nevím, jestli je to nutné.