Ester naléhá, ale Hugo si nejen ji drží od těla

Současná severská literatura se v posledních letech asi nejen v českém širším povědomí redukovala téměř výhradně na detektivní žánr. Brněnský Host je hlavním tuzemským dodavatelem tohoto zboží. Ke cti mu slouží, že u dodávek ze severu nezůstává pouze u krimi. Zde jeden příklad.

Augustpriset 2013 – cena pro nejlepší švédskou knihu roku, stojí drobným písmem v horní části titulní strany přebalu nadýchnutého do jemných tónů a s motivem papírové lodičky, který poté graficky prochází i vnitřkem knihy. Pod oznámením o poctě se uprostřed titulní strany přebalu nachází jméno autorky a název – Lena Anderssonová: Svévole – Román o lásce. Augustpriset existuje z nápadu a iniciativy spisovatele a nakladatele Pera I. Gedina od roku 1989, v názvu odkazuje na moderního klasika Augusta Strindberga.

Povoláním novinářce a spisovatelce, stockholmské rodačce Leně Anderssonové (* 1970) česky dosud žádná z jejích předchozích pěti prozaických knih nevyšla; Svévole ovšem, praví brněnský nakladatel, vychází hned v osmnácti zemích. Co je to tedy za dílo? Fenomén? Nebo jde zase jednou o typický „provozní úspěch“v rámci mezinárodního nakladatelského koloběhu, kdy se za účasti státních podpor vydávají knihy, na něž si za pár let nikdo nevzpomene (u Svévole překlad podpořila Švédská umělecká rada)? Dílem tohle pro román Anderssonové platí, dílem nikoliv, a to naštěstí dílem větším.

Když se rozhlédneme kolem...

Nicmoc netypického se ve Svévoli neděje. Jednatřicetiletá básnířka a esejistka Ester Nilssonová dostane nabídku, aby „vystoupila na jistém semináři s přednáškou o známém umělci“. Tento muž ve středním věku se jmenuje Hugo Rask a „velmi osobitým a velkolepým způsobem kombinoval video s textem. Mnozí navíc vyzdvihovali jeho v této povrchní době nevídaný morální patos...“Situace téměř modelová: mladá žena přichází za starším umělcem a zamiluje se do něho, respektive zamilují se do sebe, ovšem ona do něho podstatně intenzivněji a trvaleji než on do ní. Co ona brala jako fátum, on vnímal coby epizodu. Ona spadla do lásky, on si po- hrával s vášní, kterou se zřejmě potřebuje průběžně dopovat, i esteticky stimulovat. Autorka pozoruje tuto enervující poziční hru z pozice třetí osoby, er-formy, vypravěče, který však není zcela nestranný, chladně nezúčastněný. Vypravěč blíže nahlíží do rozpoložení a konání Ester, nepatrně jí i straní; Hugo je tak trochu neproniknutelná bytost a taky trochu typický případ, určitý prototyp tvůrce, který si drží lidi od těla, ale zároveň se snaží s co nejširším okruhem dobře vycházet, nějak to na všechny strany uplacírovat, aby jeho ego bylo náležitě krmeno, ale zároveň Mistr měl dostatek klidu pro práci.

Anderssonová vypravuje klidně, přehledně, chronologicky, cele realisticky, v krátkých větách mnohdy výborně vystihujících psychologické nuance. Nerozsáhlý a čtivý román – čtivý pro toho, kdo akceptuje analytický popis jednoho asymetrického milostného vztahu odehrávajícího se v současném Švédsku, popis poměru-nepoměru mezi dvěma indivi- dualitami z tamní (hmotně víceméně bezstarostné) střední třídy. Společenské a politické reálie prosakují do děje se střídmostí, v níž lze nalézt jistou ironii: Hugo Rask sice ve svých dílech operuje s morálkou, angažovaností a pozorností vůči světu, ovšem ten svět a to angažmá si redukuje na bezbolestné, apartní, ale jistě umělecky sofistikované komentování idejí, kapitalismu či USA; prostě procesů, trendů, událostí, postojů, jež ho bezprostředně nebolí, které se ho fyzicky netýkají, nejdou mu na tělo, nelezou mu do života. Nikoliv náhodou se v té knize vůbec nevyskytují děti: Ester je nechce, to vysloví explicitně, a Hugo rovněž, to je očividné z jeho chování.

Odmítáme se tu jakkoliv rozepisovat o tom, že je to dílo o severské odtažitosti, natolik ducha a atmosféru tamní společnosti neznáme. Mnohem spíše se patří napsat, že tomu, co evokuje Lena Anderssonová, se dá velmi rozumět i ve středu Evropy, protože se prostě jedná o příběh z éry vybuzeného individualismu.

Svévole je dobrá kniha. Při vstřícném vyladění vůči čtivé analytičnosti se do ní ponoříte a nebudete se vám chtít z ní vyplout. Ale má své literární, umělecké limity. Popsat se dají asi takto: pokud svůj zájem o soudobou prózu neomezujete na jeden jazykový okruh, na jeden určitý typ psaní, pokud jste jen trochu otevřeni různosti a potřebě poznávat, jak, kde a o čem se píší romány, tak na podobně slušnou, neurážející, kvalitní produkci narazíte na řadě míst, v četných písemnictvích; ostatně ediční plán brněnského Hosta nabízí překlady próz tohoto kalibru docela pravidelně. Že tedy skoro určitě nemáme v případě Svévole co do činění s dílem, které bude milníkem, s nímž bude dáno se vyrovnávat i následujícím generacím, to je nabíledni.

Lena Anderssonová: Svévole