Kontejner leda tak k vyvezení
Rossiniho Popelkou v režii Enikö Eszenyiové rozšířila naše první scéna dosud monopolní mozartovský repertoár ve Stavovském divadle. Italské belcanto se sem určitě hodí. Jenže to by muselo skutečně jít o skvostný (a náročný) operní styl – a ne o těžkopádné hudební burácení ve změti prvoplánové legrace – taková totiž především je nová inscenace.
Popelka Gioachina Rossiniho na libreto Jacopa Ferretiho je v mnohém jiná, než jak ji u nás známe z pohádek Boženy Němcové, od bratří Grimmů nebo z Tří oříšků pro Popelku. Žádný střevíček, žádné kouzelné oříšky nebo holubice, ale hybatelem děje je filozof a vychovatel Alidoro. Poradí princi Ramirovi, aby si hledal nevěstu inkognito a prohodil si role se svým sluhou Dandinim. Zatímco se zchudlý baron don Magnifico se svými protivnými nafoukanými dcerami vlichocuje domnělému princi, jeho odstrkovaná nevlastní dcera Popelka, kterou obral o její majetek a dokonce prohlásil za mrtvou, vzplane láskou k domnělému sluhovi. A protože je náklonnost oboustranná, chudá holka ke štěstí a bohatství nakonec přijde: hlavní poselství této prastaré pohádky je tak završeno. Stejně jako exploze virtuózního belcanta, kterým Rossini, už jako slavný operní skladatel, Popelku bohatě obdařil.
I když Popelka patří po bezkonkurenčně nejoblíbenějším Lazebníkovi sevillském k často uváděným Rossiniho operám, naše divadla se do tohoto pěveckého „žonglování“s vyvážením komiky a lyriky nehrnou. V pražském Národním se hrála jen v roce 1932. A před pěti lety odjížděla v Brně Popelka s Ramirem z Mahenova divadla v nablýskaném jaguáru a inscenaci stmelil mladistvý muzikantský elán i sympatická snaha dodat této operní pohádce modernější podobu. Pro maďarskou herečku a režisérku Enikö Eszenyiovou, nositelku Řádu Za zásluhy Maďarské republiky a zasloužilé umělkyně, která v Národním divadle už v letech 1999 až 2001 aktualizovala tři Shakespearovy komedie ( Mnoho povyku pro nic, Komedie omylů a Večer tříkrálový) a také hrála ve Wilsonově 1914, byla Popelka režijní operní debut. I v Rossinim děj přenesla do současnosti – zchudlý don Magnifico žije se svý- mi dcerami v jedné z omlácených buněk kontejnerového sídliště, za okny princovy rezidence poblikávají světla velkoměsta, princovy námluvy „pokrývá“houf novinářů a Popelka odjede na ples v pompézní limuzíně, která se spustí z provaziště. V inscenaci se se provozují různé sporty – holky cvičí na šlapadle, Popelka na gymballu, jezdí se na kolečkových bruslích a hraje se hokej, sluha Dandini se chystá na boxerský trénink.
Děj se co děj, respektive zpívej co zpívej
Eszenyiová se poučila i od Wilsona, na což upomíná scéna se zrychlující se konzumací panáků nebo mnohokrát zopakované trhavé pohyby podobné figurkám z betlémů v sextetu, ve kterém princ odhalí svou pravou identitu a Popelka svou identifikační polovinu náramku. Jenže snaha o grotesku je křečovitá a nefunguje – jakkoli nechybějí klauni, štafle, vycpané poprsí a pozadí vdavekchtivých dcerušek, parodie české hokejové záliby (a uplatnění najde i maďarská Rubikova kostka). Popelka se takto rozpadá jen do tříště situací bez point a prvoplánové legrace za každou cenu – ber kde ber, děj se co děj, respektive zpívej co zpívej.
Základním předpokladem pro nasazení Popelky do repertoáru je ovšem pěvecké obsazení. Party vyžadují svrchované mistry v tak náročných „disciplínách“, jakými jsou virtuózní koloraturní běhy v legatu i staccatu v celém rozsa- hu ve „vražedných“rossiniovských briích, skoky i přes dvě oktávy, nejrůznější ozdoby, dlouhé držené výšky, messa di voce, precizní artikulace a rozsáhlé legatové fráze – to vše v široké škále výrazu od lyrické něhy po dramatické výbuchy. A nutná je i sezpívanost a koordinace hlasů v ansámblech i sborech.
Nic z toho ovšem při první premiéře ve Stavovském divadle ke slyšení nebylo. Hostující Lena Belkinová nevnesla do současné konkurence našich mezzosopranistek žádné obohacení – v legatech se její hlas chvěl, v hloubkách se ztrácel a koloratury zněly s námahou. Její Popelka se u domácích prací rozhodně nepředřela a místo nich si hrála s Rubikovou kostkou, v nablýskaných šatech pak vystupovala spíš jako pompézní diva než skromné děvče. Dalším nešťastným obsazením byl řecký tenorista Vassilis Kavayas – jako princ Ramiro i v převleku za svého vlastního taxikáře alespoň vypadalmladistvě a roztouženě, tenor měl však odlehčený až tak, že v ansámblech zanikal a do výšek se s různoumírou úspěšnosti spíše jen strefoval.
Z hostů neoslnila ani německá mezzosopranistka Dorothea Spilgerová jako nafoukaná Tisbe – její hlas se ztrácel vedle průraznějšího sopránu Yukiko Šrejmové Kinjo a režisérka obě „odsoudila“k stereotypnímu pitvoření. Omylem bylo obsazení Pavla Švingra do role princova vychovatele Alidora: jeho zastřenému basu nepomohla ani policajtská uniforma, ani andělská křídla, kterými ho režie obdařila. Alespoň František Zahradníček se blížil typu rossiniovského buffo basu, když se coby zchudlý, ale o to více samolibý hokejista-amatér don Magnifico naparuje při vidině, že se stane princovým zetěm. Kdyby ho režisérka nenechávala nesmyslně jezdit na kolečkových bruslích, svoji kavatinu by jistě také udýchal. Jiří Hájek jako Dandini v převleku za prince prověřuje charaktery potencionálních nevěst s vervou.
Hudební nastudování Jana Kučery bylo utrpením. Místo rossiniovsky svěžího švihu, elegance, virtuozity a odlehčenosti, ale i lyričnosti se z orchestru linula zvukově nevyvážená těžkopádnost, nepřesně nástupy, rozmazaný zvuk houslí, falešné dechové nástroje, rozbité frázování při přebírání motivů různými nástroji a jednotvárná dynamika ve forte.
Kontejner s první premiérou Popelky byl spíš na vyvezení. A to neporovnáváme s MET, která zařadila Popelku do přenosů hned dvakrát – nejprve s Elinou Garančovou a pak s Joyce DiDonatovou, jejímž tenorovým princem byl Juan Diego Flórez. Italské belcanto v současné době zvládají o několik tříd lépe nejen v Ostravě, kde Národní divadlo moravskoslezské na vysoké úrovni zvládlo dokonce Donizettiho tudorovský triptych, ale třeba i v Opavě, která se blýskla svým Nápojem lásky.
Je třeba se ptát, proč ND dalo pro Stavovské divadlo přednost vyprodukování inscenace, jejíž první premiéra byla hudebním debaklem, před nastudováním Vivaldiho Arsildy, kterou zaštiťovali dirigent Václav Luks, režisér David Radok, Collegium 1704. Koprodukce s Grand théâtre de Luxembourg, Opéra de Lille, Opéra Royal de Versaille a Théâtre de Caen. Šance, že se operní inscenace našich tvůrců dostane do mezinárodního povědomí, jako tomu bylo zejména v případě Myslivečkovy Olympiády, tak využilo Slovenské národní divadlo.
Popelka se rozpadá jen do tříště situací bez
point a prvoplánové legrace za každou cenu
– ber kde ber, děj se co děj, respektive
zpívej co zpívej
Gioacchino Rossini Popelka (La Cenerentola)