Právo, to jsou hranice nejen geografické
Redaktor Jan Klesla ve svém komentáři Hranice Netflixu (LN 8. 1.) rozebírá „neužitečné trápení“českých diváků, kteří si chtěli od Netflixu poctivě zaplatit seriál House of Cards. Ale nejde to. Nejde, protože Netflix prodal práva na šíření seriálu na území naší republiky České televizi. Redaktor následně přemítá nad přežitostí „geoblockingu“s jasným závěrem. „Zlý“geoblocking by měl být jako „přežitek“zrušen. Komentář je ale založen na zcela chybném předpokladu, respektive rovnou na dvou. Že geoblocking je cosi imaginárního, co existuje mimo trh a poškozuje jej. A že právo nemá limity, nemá hranice nebo je nemá mít.
Za prvé, jestliže Netflix prodal exkluzivní práva pro Českou republiku někomu, pak je to otázka jen a jen jeho ob- chodní strategie. Proč je prodával? Protože to takto chtěl. Není to dopad jakéhosi záhadného „geoblockingu“, který stojí mimo Netflix a cosi mu nařizuje a přikazuje. Stejně jako v případě UEFA a zmiňované Ligy mistrů (závorku (práva na přenosy zakoupila exkluzivně pro ČR společnost O Czech Republic – pozn. red.). Ovšem, když už někomu prodám exkluzivní práva a někdo mi za ně poctivě zaplatí, musím také zajistit, aby do nich nikdo nezasahoval, a nesmím dopustit, že tatáž exkluzivní práva prodám dvakrát. Komentář Jana Klesly však „geoblocking“odsuzuje jako „přežitek“, jako by to bylo cosi, co je třeba úředně zakázat a zregulovat, aby nikdo netrpěl. Slovo přežitek zde zřejmě rezonuje se slovem „buržoazní“. Ty se také v zájmu vyššího blaha měly zrušit. Dosáhneme tedy větší svobody tím, že jiným, zpozdilému Netflixu a UEFA, nařídíme, aby změnily svou obchodní strategii. Více svobody pomocí systému zákazů a regulace.
Ale to jsme u druhého předpokladu, na němž komentář stojí, a sice že hrani- ce jsou nežádoucí. Je nutné rozlišovat právo soukromé (co si dohodnou dvě strany) a právo veřejné (co může nařizovat stát). Již tady je hranice. Pokud jedna strana prodala práva druhé, nelze na tom spatřovat nic špatného. Evropská unie sice stojí na právu volného pohybu zboží a služeb, ale je to právo. Nelze nikoho nutit, aby cokoli vyvážel kamkoli. Může se rozhodnout, že svá práva prodá někomu a ten dotyčný si připlatí za to, žemá ta práva výhradně. A oprávněně očekává, že mu do nich nikdo jiný nebude zasahovat. Stejně jako když si pronajmete byt, očekáváte, že k němu máte práva jenom vy. Právo má hranice ze samé podstaty. Kdyby jich nebylo, tak by takové právo nemělo smysl. Jde pouze o to, jak ty hranice narýsujete. Můžete být příznivec nebo odpůrce národních států, stále platí, že většinou je tvoří lidé, které spojuje společná kultura, jazyk a historie, a pokud chcete cílit na „národní trhy“určitou marketingovou strategií, nemáte praktičtější řešení než hranice států. Ano, lze exkluzivní práva vymezit jinak – třeba na Litoměřicko, Panonskou nížinu nebo oblast, kde lidé mají radši pivo než víno, ale to jaksi nedává smysl. Volat po zrušení hranic je v tomto smyslu popíráním práv ostatních. To není volání po svobodě, která jak známo končí tam, kde začínají práva někoho jiného. Sociální inženýrství a stírání hranic mezi veřejným a soukromým právem je přímá cesta k utrpení skutečnému, a nikoli jen „televizně neužitečnému“.
Pomohu-li si na závěr Voltairovým citátem: nemusí se mi líbit, že Netflix respektuje národní exkluzivitu a intenzivně bojuje s nástroji, které umožňují obcházet geoblocking, ale budu navždy hájit jeho právo to dělat.
Když už někomu prodám exkluzivní práva a někdo mi za ně poctivě zaplatí, musím také zajistit, aby do nich nikdo nezasahoval,
a nesmím dopustit, že tatáž exkluzivní práva
prodám dvakrát
Autor je právníkem O Czech Republic