Nedotažená revoluce služebního zákona
PRAHA Přestože úkol zavést služební zákon ležel před Českou republikou od chvíle, kdy vstoupila do Evropské unie, byla to až vláda Bohuslava Sobotky, která misi dotáhla do konce. Dlužno dodat, že jí nic jiného ani nezbývalo – Evropské komisi došla trpělivost a hrozila, že zastaví příliv dotací.
Zákon se nerodil lehce. Byla tu už více než deset let přichystaná stará verze, kterou sociální demokraté chtěli aktualizovat. Jenže narazili na houževnatý odpor opozice. Tak houževnatý, že TOP 09 a ODS na služebním zákonu poprvé použily stejnou obstrukci, kterou teď aplikují na elektronickou evidenci tržeb.
Na rozdíl od EET koalice předloni v létě ustoupila a začala znění normy připravovat ve spolupráci s opozicí. O to paradoxnější je, že s výslednou podobou není nikdo moc spokojený. Přestože se opozice na výsledku podílela, kritizuje teď vládu, že „její“služební zákon je balvan, který neumožňuje úřadům fungovat.
Konec povolební okupace
Ministerstva a další instituce, které patří do služby, mluví velmi podobně. Stěžují si, že sešněrovaná pravidla na to, koho a jak lze přijmout, a hlavně jak ho potom odměňovat, znemožňují nabrat odborníky. Za tabulkový plat a s výhledem, že se budou pomalu prokousávat po úřednickém žebříčku směrem vzhůru, se nikdo do služby dvakrát nehrne. Služební zákon – bez ohledu na to, jak v praxi drhne – byl pro státní správu revolucí. Díky němu odpadne klasická povolební scénka, kdy vládní strany obsadily posty na ministerstvech a úřadech svými stranickými kolegy od úrovně náměstků až po ředitele sekcí. Je jisté, že tohle už se po dalších sněmovních volbách nestane. Všechny pozice, s výjimkou těch několika málo politických, se musejí obsadit ve výběrovém řízení, a abymohl být někdo odvolán, je potřeba doložit, že měl špatné výsledky při pravidelných hodnoceních.
Vedle odstřižení politického vlivu od úřednického aparátu má služební zákon omezit externí služby. S těmi dříve ministerstva nakláda- la velmi volně, je známý třeba příklad, kdy si před lety ministerstvo průmyslu nechalo zpracovávat návrh zákona, byť zrovna tohle má zvládat vlastními silami. Zákon jasně vypočítává, které činnosti si mají úřady zajistit samy. Je to právě třeba příprava zákonů, vypisování zakázek nebo vytváření resortních strategií. Pravidlo není nepřekročitelné, pokud ministerstvo zjistí, že na nějaký úkol nestačí, může si najít pomoc zvenčí. Ale musí to udělat v otevřeném tendru.
V těchto dnech se státní správa složitě vyrovnává s tím, že musí „přesoutěžit“všechny nadřízené pozice, od náměstků po ředitele. Řadoví zaměstnanci do výběrového řízení nemusí, ale zase je čeká povinné složení úřednické zkouš- ky, aby osvědčili, že svému oboru rozumí.
Zahlcení personalisté
V rámci povinných výběrových řízení jde o stovky lidí a personální oddělení jsou tím podle kuloárních stížností naprosto zavalená. I to je důvod, že v mnoha případech jde o formalitu, kde je stejně od začátku jasné, kdo na pozici zůstane (nebo že o ni přijde), a naplňuje se litera zákona, aby „se neřeklo“.
Tenhle úkaz provázel náběh služebního zákona od začátku – třeba na ministerstvech obrany a financí bylo dávno předtím, než se výběrové řízení odehrálo, jasné, kdo se stane státním tajemníkem neboli obdobou centrálního superúředníka, kterýmá na staros- ti nabírání, hodnocení a propouštění zaměstnanců ve službě.
Před loňským červencem, kdy začal zákon platit, se v úřadech hodně nabíralo. Podle služebních pravidel se to dělá složitě a v případě lidí, kteří už nejsou úředníky, je to prakticky nemožné. Vláda předloni schválila rekordně vysoký nábor státních zaměstnanců, alespoň za posledních deset let. Šlo o 2688 nových lidí, z nichž většina patří pod ministerstvo práce nebo financí. Dílem jsou to posily pro úřady práce, dílem pro finanční správu. Někde, například v Černínském paláci, se nebývale množili i náměstci. V některých případech to ale bylo dáno tím, že zanikla vrstva vrchních ředitelů, kteří se v náměstky proměnili.