Tajemná barva pleti poručíka Chotovického

Film Františka Vláčila Adelheid z roku 1969 je bezpochyby jedním z nejcennějších děl české kinematografie. Má silné téma a vynikající, neschematický scénář Vladimíra Körnera, působivé herecké výkony v něm podávají Petr Čepek, Emma Černá či Jan Vostrčil. Hudební doprovod geniálně sestavil Zdeněk Liška z děl J. S. Bacha a Johanna Strausse. Film odehrávající se po druhé světové válce v opuštěné vile zabavené nacistickému zločinci má mimořádně silnou atmosféru; na vizuální stránce s Vláčilem spolupracoval kameraman František Uldrich.

Nyní je film díky distribuční premiéře jeho restaurované kopie možno znovu vidět na velkém plátně a vychutnat si jeho kvality. Respektive bylo by to možné, kdyby...

Spor o kvalitu digitálního restaurování starších českých filmů už zašel tak daleko, že „normální“divácký zážitek prakticky vylučuje. A to bez ohledu na to, která ze stran sporu má pravdu. Připomeňme, že filmy restauruje Národní filmový archiv, který významnou část procesu svěřuje maďarské společnosti Magyar Nemzeti Filmalap, která vyhrála výběrové řízení. Výsledky této spolupráce důsledně kritizuje Asociace českých kameramanů spolu s některými dalšími filmaři.

Asociace kameramanů původně s NFA na metodice restaurování spolupracovala, poté byla odstavena. Samozřejmě to znamenalo, spolu s vítězstvím maďarských laboratoří, že čeští profesionálové přišli o možný výdělek. Přesto nevěřím, že toto je jejich jediná motivace ke kritice. Stejně tak nevěřím, že jsou renomovaní kameramani jako Marek Jícha, Ja- MARCEL KABÁT romír Šofr nebo Vladimír Smutný ve věci posouzení obrazové složky filmu tak nekompetentní či zaujatí, aby ředitel NFA Michal Bregant mohl jejich výtky přezíravě přecházet s tím, že jsou „motivované zájmy úzké skupiny“a jejich kritiku maďarských laboratoří odsuzovat jako „xenofobní“.

Nečekaní hosté

Film Adelheid zhlédli zmínění kameramani (jinak též nositelé vysokých akademických hodností AMU) coby „nečekaní hosté“spolu s dalšími na projekci, kterou NFA uspořádal pro dědičku práv kameramana Františka Uldricha. Následně kameramani zveřejnili vesměs velmi ostré odsudky kvality restaurování. Kritizují změnu barevnosti, vymazání detailů, ztrátu atmosféry. NFA kontruje tiskovým prohlášením, že šlo o pracovní projekci, kteráměla sloužit k vyjádření odborných názorů a po níž se s filmem dál pracovalo. Ta projekce se konala 11. ledna, přesně za čtrnáct dní následovala plánovaná novinářská projekce definitivní verze. Opravdu mohlo být součástí regulérního plánu NFA provádět ještě v tomto v mezičase nějak zásadní změny? A došlo k nim?

NFA se dušuje, že přináší divákům v největší možné míře takový zážitek, jaký měli diváci v době premiéry. Včetně toho, že produkt nebyl dokonalý: „Vím, že barevná stylizace je obtížnější než černobílá, dosud jsem trochu zklamán díl- čími výsledky, které dostávám z laboratoří, nejsem však přesto skeptický. Zatím, abych pravdu řekl, má barva moc nade mnou, místo aby tomu bylo naopak,“cituje archiv slova režiséra Vláčila. Čekat strojově perfektní obraz by určitě bylo nemístné, přesto se člověk při sledování filmu neubrání otázkám. Má Petr Čepek coby poručík Chotovický tak zelený obličej proto, že postava trpí žaludeční nemocí, proto, že se to nepovedlo tak docela vyladit původním tvůrcům, nebo to nezvládli restaurátoři? A je pocit, že mám v kině po většinu času na očích sluneční brýle, součástí Vláčilova záměru, nebo chyba? A čí?

Upřímně říkám, že opravdu nevím! Nevěřím totiž ani tomu, že by Michal Bregant a spol. filmy záměrně kazili. Jen si nejsem jistý, jestli by tak nesmiřitelně jako on nereagoval na kritiku třeba někdo, kdo v dobré víře uzavřel špatnou smlouvu s externím dodavatelem a teď se ji snaží za každou cenu obhájit. Snad taková úvaha není příliš xenofobní...

Nemohu ovšem vyloučit ani tu možnost, že restaurátoři odvedli z archivářského hlediska skvělou práci a kritizující kameramani jsou příliš posedlí svým tématem a používají třeba pro archivní dílo nepřípadná kritéria.

Rozhodně vím jedno: zážitek z Adelheid jsem měl kvůli svému neustálému – i když pochopitelně jen laickému – zkoumání toho, co je, či není možná špatně, v podstatě zkažený. Asi je opravdu načase, aby se do věci vložila nějaká důvěryhodná autorita (a těžko už může být z Česka), která by stvrdila, že NFA dělá pro restaurované filmy to nejlepší. I kdyby třeba takový posudek nebyl levný. Pro klid našich diváckých duší.