Pár odstavců na rozloučenou...

Toto je můj poslední Zápisník. Možná se někdy k tomuhle útvaru vrátím, možná ne; v tuto chvíli nevím. Prostě jsem došel k tomu, že teď je čas s ním ustat, přinejmenším dát si pořádnou pauzu. Psal jsem Zápisník někdy od počátku roku 2002. Týden co týden. Takhle začínal asi vůbec první, z 2. března 2002:

„ Přehlédneme-li kulturní dění uplynulých dní, nejúděsnějším úkazem jsou slovní projevy Miloše Zemana. Každý premiér je totiž nejen reprezentantem a vývozcem politických idejí a státního zájmu, nýbrž i kultury, či lépe kulturnosti té země, v níž svoji funkci vykonává. Zemanovy formulace a vývody lze zkoumat z mnoha hledisek, například i z psychiatrického, ale v intencích této rubriky se dotkněme Zemanových jazykových schopností. O nich se soudívá, že jsou výborné (tedy pomineme-li anglické idiomy). Ale z čeho tak usuzujeme? Vesměs z toho, že Zeman je schopen mluvit spatra a štrikovat věty, jež se zdají dávat smysl. To je však málo. Zemanovy slovní projevy vznikají jen za určitým úzce vymezeným účelem – cokoliv prosadit či zastřít, někoho ujistit nebo urazit. To je jazyk svého druhu a dodnes vlastně nevíme, je-li Zeman schopen na větší ploše věci pojmenovávat přesně, systematicky, seriózně, bez efektních podtónů, jež odvádějí pozornost od podstaty.“

Změnilo se od té doby něco? Změnilo se toho hrozně moc, ale taky povážlivě málo. Koho by to neunavilo? Tedy něko- ho jistě ne, ale to musí být člověk s nekonečnou vášní nořit se dnes a denně do pěny a kalu dní. A já tuhle vášeň již nemám, už jsem ji asi prostě ztratil. Podstatnou měrou jsem v Zápisníku psával o politice, ačkoliv mým hlavním profesním zájmem je kultura. Politika ode mě odchází. Ne že bych se o ni už nezajímal a přestal si o ní cokoliv myslet, avšak ztrácím vůli se o ni zajímat autorsky, analyzovat ji, protože i když jsou tohle jen glosy, připravovat se na ně musíte, máte-li být aspoň trochu věcní. Jistě, zbývá toho přece ještě tolik ke komentování kromě politiky, ale bez politického rozměru je glosování věcí veřejných poněkud plané.

Jedním z mých oblíbených autorů je filozof a esejista Jean Améry. „ Ten, kdo dospěje na práh stáří, jeden dříve, onen o něco později, ten vyzbrojen upřímností, druhý chycen do pasti sebeobelhávání, které se však vždycky ukáže jako ne dost pevné, nevyhnutelně v jistou chvíli zjistí, že už světu nerozumí. Tato stránka sociálního stárnutí, tj. v nejširším slova smyslu kulturního stárnutí, vychází najevo v poměrně pomalém, nedramatickém procesu postupných náhledů,“napsal Améry v eseji O stárnutí ( Revolta a rezignace).

Ano, mám pocit, že světu přestávám rozumět. Nikoliv technologicky, počítače a vůbec digi-technika mě baví. Ale přestávám rozumět současným převažujícím – právě a především politickým – modelům chování, uvažování, tomu střílení od boku, té kultuře předstírání, které se přitom ukazují být – byť asi jen svým způsobem – funkční.

Přiznávám: docházejí mi slova. Nebude od věci zmlknout, prozatím aspoň na ploše tohoto útvaru. Štafetu nechť převezmou jiní.

Podstatnou měrou jsem v Zápisníku psával o politice,

ačkoliv mým hlavním profesním zájmem je kultura. Politika ode mě odchází.

Ne že bych se o ni už nezajímal a přestal si o ní cokoliv myslet, avšak ztrácím vůli se o ni zajímat autorsky.