Jsem sběratelkou příhod
Slezská písničkářka Beata Bocek vydala zdařilé album nazvané O tobje. Inspiraci nalezla na Novém Zélandu, v Indii i ve skříni z Rožnova pod Radhoštěm.
LN O tobje je vaše nejpestřejší album. Usilovala jste záměrně o košatý zvuk, nebo šlo o přirozenou proměnu podle toho, jak se vyvíjel váš autorský pohled a přidávali přátelé z řad muzikantů, třeba z kapely Květy?
Začínala jsem jako písničkářka s kytarou. Pokusy vytvořit a udržet kapelu většinou po nějaké době ztroskotaly a já se vracela k písničkářství. Myslím, že autorský pohled jsem příliš nezměnila. Můj dnešní stav se moc neliší od toho před deseti lety, i když vlastně nemůže být stejný. Moje písně jsou pořád deníčky z cest nebo ze života ženy, které už není dvacet a má za sebou nějaké zkušenosti. Opravdu se změnilo pouze to, že muzika už pro mě není jen koníčkem a duševní terapií, ale také zdrojem obživy. Existenční otázky řeším skoro každý den a nevím, zdali jde o posun kupředu. Dříve jsem často přemýšlela, jaké by bylo živit se muzikou. Teď už to vím. Jdu za zkušeností.
Jak by měla znít nová deska, jsem začala přemýšlet během cesty na Nový Zéland. Při psaní písní mi v hlavě hrály i party pro další nástroje. Určitý záměr dosáhnout zvukové pestrosti jsem tedy měla. Při nahrávání desky jsem se nechtěla omezovat tím, co mohu zahrát na koncertech. Chtěla jsem si hrát se svým hlasem a různými nástroji. Jsem velmi hrdá na to, jak album zní.
LN Většinou zpíváte ve svém rodném jazyce, polštině, občas česky. Ale psala jste i ve francouzštině a na nové desce máte tři písně anglické a jednu švédskou. Inspiruje vás zvukomalba jazyků?
K anglickým textům se vracím po patnácti letech. U těch tří písniček vznikaly melodie jako první, s improvizovaným, nesrozumitelným textem, který jsem potřebovala nahradit srozumitelným. Improvizovaný jazyk občas napodobuje angličtinu a někdy vytvoří fráze dávající překvapivě zajímavý smysl. Někdy se pokouším přeložit ty fráze do polštiny nebo češtiny, ale v tomto případě jsem nakonec u angličtiny zůstala. Neuměla jsem se ztotožnit s překladem. Píseň Vaggvisa má naopak původní českou verzi. S překladem mi pomohl přítel Christoffer, který ze Švédska pochází. Jedním z důvo-
Těšínská písničkářka v rožnovské skříni.
dů pro švédský zpěv byla snaha porozumět jeho rodnému jazyku.
LN Christoffer Strandh s vámi hraje na baskytaru a trubku. Jak jste vlastně přišla ke švédskému spoluhráči?
Potkali jsme se před šesti lety v Krkonoších na chatě. Naše země začala být Christofferovi blízká, oblíbil si češtinu a začal ji studovat. Sdílíme lásku k muzice a celé dva roky i k sobě navzájem. Se záměrem hrát se naše cesty spojily ve společnou dráhu.
LN Říkáte, že vaše písně ovlivnilo cestování. Jak?
Jsem sběratelkou příhod. V Himálaji jsem například byla na návštěvě u jednoho mnicha, v jehož pokoji visel obraz s citátem „Člověk musí hledat, co je správné, a nechat štěstí, ať přijde samo“. Citát se objevuje v písničce Way back to me a propojil se s obdobím, kdy jsem přišla o hlas. Nevím, co bych dělala, kdybych o hlas přišla nadosmrti a nemohla zpívat. Vím jen, že bychom si měli vážit toho, co máme, a starat se, abychom to neztratili.
Na Novém Zélandu jsem zpívala s písničkářem Jonem Bonem Heyesem. V jedné písni se ptal, proč zemi rozděluje tolik hranic, když je jen jedno nebe? Myšlenka se mi moc líbila a rozvedla jsem ji podle svých zážitků z cestování, kdy mi z druhého konce světa při-
4. 2. Liberec, Experimentální studio 5. 2. Jičín, Café Loggie 6. 2. Turnov, kavárna KUS 8. 2. Praha, Café V lese 10. 2. České Budějovice, klub Horká Vana 11. 2. Brno, Café Práh 14. 2. Opava, Café Evžen 18. 2. Ostrava, klub Parník padala Evropa tak malá. Ostatně Jono Bono Heyes na albu O tobje hostuje. Stejně jako pianista a skladatel Trevor Coleman, kterého jsem potkala na Novém Zélandu díky Jonovi. S Trevorem jsme také během deseti dní natočili desetipísňové album One Moment, které by mělo vyjít ještě letos.
Na cestách jsem také vzpomínala na svého dědu, který mi jako malé vyprávěl, jak se mu po válce a práci v německé továrně nechtělo hned vracet zpátky do Slezska. Jeho cesta domů se zastávkami trvala dva roky. Vznikla tak píseň Co jo tam bedym robić, jeszcze se mi niechce do domu wracać. Do písničky jsem zakomponovala motiv, který jsem jako malá hrávala na klavír.
LN Co je „skříň pana Klose“, která dala název a téma jedné písni? Podobenství?
Kromě sběratelky příběhů jsem i sběratelkou starých věcí. Sháněla jsem skříň, kterou bych si zrestaurovala. Našla jsem ji ve sklepě u pana Klose v Rožnově pod Radhoštěm. Rok nato pan Klos zemřel, a tak jsem ji pojmenovala po něm.
LN Právě vyrážíte na „křestní turné“k albu. Jak budou vypadat koncerty?
V každém městě, kam v duu s Christofferem přijedeme, pozvu na pódium místní kmotry. Například v Brně kapelu Bezobratři, v Praze Dášu Andrtovou-Voňkovou a Dorotu Barovou ( z dua Tara Fuki či kapely Vertigo, pozn. aut.). A také tamní hosty, kteří se na desce podíleli, nebo muzikanty, které znám z dřívějška a mají chuť se naučit pár mých kousků. Proto mohu tvrdit, že žádný z koncertů nebude stejný.
LN Krom vlastních projektů vystupujete v triu MDŽ (Muzikantky, dámy, ženy) s Jitkou Šuranskou a Lucií Redlovou. Co vás spojuje? A dočkáme se společné nahrávky?
Jsme podobné v tom, že chceme dělat muziku po svém. Když se spojíme, vzniká něco navíc. Lucie je výborná instrumentalistka, kromě svých veršů často zhudebňuje texty přátel a básníků. Jitka se věnuje především úpravě lidových písní, které díky ní znovu ožívají. Já dělám autorskou tvorbu. Spojuje nás láska k folklóru, každá pocházíme z jiného regionu. Jitka i Lucie ve folklóru vyrůstaly. Já úplně ne, přesto jsem ho v sobě našla. Nahrávku jsme měly v plánu, ale když všichni netáhnou stejnou silou za provaz, jeden se může snadno unavit. Zatím to nevyšlo.
LN Hrajete také hudebněterapeutické písně. V čem spočívá terapeutický efekt?
Během studia muzikoterapie jsem dostala za úkol vytvořit vlastní zásobu písniček. Tematicky měly být zaměřené na každý měsíc v roce. Hrávala jsem je často u ohně s kamarády, oni si je oblíbili, a tak nás napadlo založit kapelu Víc než rok, jejíž snažení vyvrcholilo nahrávkou koncertu ve Vsetíně v roce 2013. Tyto písničky jsem hojně využívala při práci s lidmi s různými handicapy. Klienti se zapojovali do výuky písniček, tančili, malovali obrázky podle textu, učili se o ročních obdobích.
LN Používáte umělecké jméno Bocek. Co říkáte na přechylování ženských příjmení?
Bocek jsem byla do té doby, než jsem si šla pro občanku. Úředně jsem od svých patnácti let Bocková. S tvorbou a koncerty jsem se začala vracet k původnímu příjmení a mimo úřady mi nikdo jinak neřekne. Akorát občas si ze mě dělají legraci polští přátelé, když mi říkají Bočková.