Unikl jsem pochodu smrti
Vzpomínky Gerharda Scholtena, který prošel koncentrákem, internačním táborem pro Němce, NKVD i UNRRA
Na Pankráci jsem měl zůstat už jen několik málo dní. Jednoho dne – bylo ještě brzo – vyvolali jménem řadu vězňů, aby si sbalili věci a nastoupili na chodbu. Bylo mezi nimi i mé jméno. Byl jsem jediný z cely. Dveře se otevřely, na chodbě už stálo víc než dvacet mužů, ruce nad hlavou, dlaně přitisknuté na chladnou zeď, záda poněkud ohnutá směrem do chodby. Také já jsem se k nim musel postavit, ve stejně ponižujícím postoji. Se spoluvězni jsem se nerozloučil, jen jsme si pohlédli do očí, pohledy mluvily za všechno.
(Scholtena nejprve odvezli do terezínské Malé pevnosti, odkud jej po čase přesunuli do koncentračního tábora v Osvětimi, kde zažil konec války – pozn. red.)
Svobodný bez osvobození
Poslední transport se do dějin zapsal jako „pochod smrti“. Mnozí stáli v řadách amrzli, mnozí měli úplavici, záškrt, hnisající rány, byli napůl mrtví.
Na muže vedle mne, onoho velkého muže, celý život nezapomenu. Byl silný a měl tmavé vlasy. Všichni jsme přece byli ostříhaní dohola... Proč jsem si myslel, že to vidím, už nevím. Chtěl jsem pochodovat s ostatními, protože jsem se bál min pod táborem. Onen muž mi řekl: „Vrať se zpátky do bloku! Schovej se! Úplně nahoře!“Běžel jsem pár kroků zpátky do bloku. Dodnes nechápu, že jsem pár kroků běžel. Vždyť jsem přece kulhal. Měl jsem v sobě najednou sílu na těch pár kroků? Vzpomínám si přesně, že jsem se do bloku neodkulhal, nýbrž že jsem běžel. Těch pět šest kroků jsem skoro utíkal. Nevím. Esesáci si mě však nevšimli. Bez ustání a jako posedlí pobíhali okolo kolony. Vystihl jsem vhodnou chvíli. Nevěděl jsem, proč to dělám. Ve dveřích jsem se ještě jednou krátce otočil. Muž stál v řadě. Díval se za mnou. Tak nějak se usmíval.
Pak jsem vběhl dovnitř, nahoru po schodech. V posledním koutě sálu jsem vylezl na věž z postelí. Nahoru na nejvyšší pryčnu, vzal jsem si špinavou deku, která tam ležela, a přetáhl si ji přes sebe. Snad mě tam nikdo nenajde. Už bylo šero. Protože deka tlumila každý zvuk, neslyšel jsem jasně. Zvuk z táborové ulice zněl temně a hluše. Do mého rohu řev stěží doléhal. Zase jsem přišel k sobě a řev jsem prostě nechtěl slyšet. Přesto jsem slyšel krátké, úsečné rozkazy. Ale pořád tlumeněji. Pak sotva slyšitelné dupání tisíců nohou, které bylo pořád tišší a pomalu utichalo.
Teď už se i venku udělala úplná tma. Malinko jsem nadzvedl deku, abych slyšel, co se děje. Pak jsem si ji zase přetáhl přes hlavu. Na to, abych spal, jsem byl moc rozrušený. Myslel jsem na ty desetitisíce vězňů. Kde teď asi jsou? Ve velkých odstupech bylo z dálky slyšet výstřely. Někde ve sněhu možná ležel mrtvý, kterého odpráskli esesáci. Vězni museli strašně mrznout. Mně bylo teplo. Hlad jsme měli všichni. Ležel jsem na pryčně a přepadly mě pocity viny. Co se stalo s tím tmavovlasým mužem? Určitě jsem se mýlil a byl holohlavý. Musel jsem být myšlenkami někde jinde. Ale proč se za mnou díval? Proč se usmíval, dokonce spokojeně? Zvláštní! Halucinace jsem neměl. Možná to bylo tím strašlivým hlukem, který na táborové ulici panoval. Konec. Už jsem o tom nechtěl dál přemýšlet. Chtěl jsem spát. A to se mi povedlo.
Najednou mě ze spánku něco vytrhlo. Od žebříku se ozývalo rachocení. Takhle citlivý na zvuky a vnímavý jsem se stal teprve v posledních dnech. Dřív bych se otočil zády k chodbě a jednoduše bych spal dál. Teď mě ten hluk vyděsil. Také byl pořád silnější. Pořád se blížil. Nakonec jsem uviděl něco bezprostředně pod mojí pryčnou. Ležel jsem přece úplně nahoře pod stropem sálu – tmavé postavy, které se ještě držely zpříma, pak ale vyčerpáním padly.
Byli to vězňové, kteří se vrátili z pochodu smrti. Viděl jsem, jak si jeden ještě mne zmrzlé ruce. Naklonil jsem se přes okraj své pryčny. Teď jsem ho měl přímo před očima. Nebyl to ale ten černovlasý muž. Nakonec jsem si shrbený sedl na pryčnu. Lysá lebka se dotýkala holého stropu sálu. Musel jsem vědět, co se stalo. Zeptal jsem se: „Co se děje?“Ten, kdo byl přede mnou, řekl, lapaje po dechu: „Rusové už jsou velmi blízko. Esesáci nařídili, že se máme vrátit. Rusové stříleli. Brzy budeme muset zase vyrazit.“Úplně lhostejně k tomu dodal: „Hodně nás zastřelili.“Neměli jsme žádné zvláštní pocity soucitu. Stali jsme se tvrdými a bezcitnými, navzdory všemu společnému. Soucit z nás vymlátili. Tak jsem jenom poslouchal a nechápavě vrtěl hlavou.
Uběhly dvě tři hodiny. Zase jsem slyšel, už ne tak hlasitě jako poprvé: „Nastoupit na táborovou ulici.“Vězni zase začali v sále dělat rámus, slézali po žebřících a já jsem slyšel tlumené řvaní a tiché rozkazy. Pak jsem slyšel dlouhotrvající pochodování. Tlumené, protože táborová ulice byla pokrytá sněhem a vězni byli velmi vyčerpaní.
Tisíc kilometrů před sebou
To byl opravdický konec existence koncentračního tábora Osvětim. Poslední hodiny. Byla černočerná noc, mnohaleté utrpení milionů lidí bylo u konce. Už tu nebyli žádní kápové, žádní esesáci. Nemohl jsem tomu uvěřit. Uprostřed noci. Ale byl to fakt. Nejásal jsem, sotva jsem pomyslel na ty ubožáky venku ve studené zimě. Bouře lomcovala malým oknem. Kamna vyhasla. Klepal jsem se zimou, měl jsem hlad. Spal jsem beze snů. Novou skutečnost jsem ale ještě nechápal.
Když jsem se vzbudil, bylo pozdě, nikdo tady nebyl, nikdo mě nebudil křikem. Okno hned vedle pryčny zase bou- chalo. Začínalo svítat. Měl nastat jasný slunečný den. Ze spánku mě probudilo podezřelé ranní světlo. Slunce pomalu vystoupalo na nebe, úplně pomalu. Teprve teď jsem všemi smysly pochopil, že jsem svobodný. Pocit znovunabyté svobody jako by se propojoval se září vycházejícího slunce. K něčemu nepopsatelnému. K vnitřnímu pocitu nadšení, aniž bych ale z nadšení hlasitě křičel. Vnímal jsem to jen ve svém srdci.
Pořád jsem ještě v dlouhých odstupech slyšel výstřely. Vzdálené, slabé rány.
Špinavou deku jsem shodil na zem a vstal jsem. Tedy, slezl jsem dolů a začal ve velkém sále hledat lidi. Uviděl jsem ještě pár dalších druhů v utrpení. Možná čtyři nebo pět. Někteří polehávali na pryčnách, jiní nemohli chodit. Dohromady nás, kdo jsme v bloku zůstali, nebylo víc než dvacet. Z prvního patra jedné postelové věže se na mě ušklíbal kulatý obličej, byl to Belgičan, kterého jsem viděl jen jednou. Taky jsem se na něj ušklíbl. Tím jsme ve svobodném táboře uzavřeli přátelství, které mělo trvat celé měsíce. Společně jsme ušli i stovky kilometrů na cestě domů. Až do Olomouce. Spolu jsme jeli taky ještě kus cesty vlakem. Naše cesta zabrala dohromady víc než tisíc kilometrů.
Text je redakčně upravený a zkrácený, pokračování za týden Gerhard Scholten (1923 až 1995) ve svých vzpomínkách popisuje roky 1944–1947, které zamíchaly jeho osudem. Za války skončil v Osvětimi – zejména kvůli svému židovskému původu. Po osvobození se stal tlumočníkem sovětské armády a NKVD, v roce 1945 ale Scholtena i jeho matku zavřeli na základě udání do internačního tábora – kvůli německému původu. Díky intervencím přátel byli nakonec propuštěni, zabavený byt a další majetek jim ale vráceny nebyly. Poté absolvoval rok jako československý pracovník UNRRA v Brémách. Až v lednu 1947 opustil svoji vlast a odešel do Rakouska, kde získal občanství. Knihu v překladu Zuzany Jürgens vydává Argo spolu s Ústavem pro studium totalitních režimů.