Všichni ti bukurešťští psové
Margo Rejmer
V Evropě bude válka a celá bude zničena. Jediná země, která zůstane netknuta, bude Rumunsko, protože je tak chudá, že díky bohu nikoho nezajímá. Je to poloanekdota, ale určitou skutečnost vystihuje. Přesto je Rumunsko nesmírně „zajímavé“– i když jinak než „zajímavější“země.
I za ně může Nicolai.
znává jako mladá, zvídavá a emancipovaná (s tím má v Rumunsku trochu problémy) žena, která se o ní zároveň učí. Její kniha je v prvním plánu zápisník a hned v druhém rychloprůvodce po rumunské historii, rychlokurz po okolnostech jejího moderního zrodu, kdy se orientálně zaostalá země pastevců a rolníků na konci 19. století vydá rádoby (západo)evropskou cestou, která bude po druhé světové válce vyměněna za pochod na Východ, jenž skončí až v Severní Koreji, která se stane inspirací pro režim, jehož příšernost v Evropě předčil jen ten albánský.
Když padl režim Nicolae Ceaușeska, byly Margo Rejmer čtyři roky. Její kniha ukazuje, že ani po čtvrtstoletí není možné o té zemi psát, aniž by z tohoto komicky průměrného „karpatského génia“bylo nutné učinit centrální postavu rumunské tragédie.
Vrcholem knihy je v tomto smyslu text Kolébka a rakve, který se zabývá asi nejodpornější a zoufalství nejvíce rodící diktátorovou ideou: rozhodnutím zvýšit počet obyvatel z 19 na 25 milionů. Dekret č. 770 z 1. října 1966 de facto zakázal antikoncepci a tvrdě postihoval potraty (lékař, který je prováděl, šel na dva roky do vězení, žena na půl roku). Tato brutální forma sociálního inženýrství měla za následek nikoli zvýšení populace (Rumunů je pořád 19,5 milionu), ale jejich psychickou devastaci. Vedla k tisí- cům tragédií (neodborně provedené a zfušované potraty), k rozmachu udavačství a k nejhoršímu pokrytectví. Jejím důsledkem bylo několik generací „dekretářů“, de facto nechtěných dětí vyrůstajících s pocitem, že se neměly narodit. Vzpoura proti Ceaușeskovi na konci roku 1989 byla vzpourou proti velkému inseminátorovi, který jejich matky donutil je porodit. Bídou a útlakem decimovaný národ „žijící v kanálech jako promrzlé krysy krmené propagandou“vyšel do ulic s jedinou touhou: kéž by chcípnul...
4 měsíce, 3 týdny a 2 dny
Polská spisovatelka a novinářka, v roce 2009 vydala román Toksymia, který kritika ocenila. V současnosti žije v Tiraně a píše knihu o Albánii.
Je to strašné, ale velké
Mladá Polka prozkoumává rumunskou minulost a přítomnost nesentimentálním, moderním a zvídavým zrakem. Je okouzlena bizarní podobou Bukurešti, její někdejší výstavností a velkolepostí, ale je zhrozena stavem, v jakém se nalézá. Nemůže se nerozepsat o monstrózním Paláci lidu, kvůli kterému buldozery zničily nejcennější části města, ale nemůže jím nebýt přitahována. Je to hrobka, pyramida rudého faraona, obluda i svou ambivalencí. Rumuni si nakonec zvyknou a jsou v jistém smyslu hrdí: je to strašné, ale skoro největší na světě, jsme velcí.