Podívaná, která si najde vděčné diváky
Národní divadlo uvedlo Pucciniho operu Madam Butterfly. Nové nastudování ovšem provázely nečekané komplikace.
Po zmatcích se zrušením první premiéry, ohlášené ve Státní opeře na 4. února, se první představení Madam Butterfly uskutečnilo 9. února, kdy byla původně plánovaná premiéra druhá. Ani pamětníci si nevzpomínají, že by se v Národním rušila premiéra opery – v tomto případě pro nemoc obou alternantek Čo-Čo-San Marie Kobielské a Christiny Vasilevy, jak potvrdila ředitelka opery ND Silvie Hroncová.
Souběžně s tím se objevily další informace: byl ohlášen odchod dirigenta Martina Leginuse z postu hudebního ředitele Státní opery (podle vyjádření ředitele ND Jana Buriana jsou jeho důvody pro návrat do Bratislavy vážné) a zahájení dvouleté rekonstrukce budovy Státní opery. Ta byla ovšem podivně nastartovaná exministrem kultury Jiřím Besserem a její cena nyní stoupla z původních 260 milionů korun na miliardu schválenou minulý týden vládou. Takové zprávy vytvářejí podhoubí pro konspirační teorie o skutečném pozadí dění a problematizují smysl sloučení dvou oper pod jedno vedení.
Jakkoliv skandály k divadlu bytostně patří, přece jen je neuskutečnění první premiéry kvůli obsazení titulní role bezprecedentní. Ta totiž patří běžně do repertoáru lyrických nebo spinto sopranistek včetně našich a nesvědčí o flexibilitě a předvídavosti vedení naší první scény.
Heřmanovy ponory do lidských duší
Přes to všechno byla úterní první/druhá premiéra úspěšná. Náhradu pro titulní Čo-Čo-San Národní divadlo nakonec našlo až v Itálii, odkud dorazila Donata D’Annunzio Lombardiová, jejíž doménou jsou právě Pucciniho sopránové role. Zaslouží ocenění, že v tak krátkém čase do režijní koncepce vplynula. V jejím podání byla, dle libreta patnáctiletá gejša a následně manželka spíše pokornou, ostýchavou, něžnou a skromnou ženou než křehkou, snadno zranitelnou a naivní dívenkou. I když její lyričtější pěveckou interpretaci zejména zpočátku orchestr překrýval a v závěru zmáhala hlasovou únavu, její velký výstup osamělého čekání na věrolomného amerického manžela ( Un bel di), který se rozvine do horoucí naděje ( Or vienmi ad adornar), oplýval typickými pucciniovskými emocemi zejména díky odstínění dynamiky a klenutí frází na dlouhém dechu.
V tom ale její projev nekorespondoval s Lucianem Mastrem, který se v prostoru Státní opery na rozdíl od ostravské scény „jistil“příliš stereotypním burácivým forte. Obklopen námořnickými kumpány herecky suverénně vyjádřil Pinkertona jako sebejistého amerického důstojníka, když k Butterfly přistupuje jako ke kratochvilné hračce. A snažil se také o přidanou vrstvu této role jako otce s výčitkami svědomí před svým dvacetiletým synem.
Jiří Heřman má režijní rukopis rozpoznatelný už po zvednutí opony. Vytříbenou a do nejmenších detailů promyšlenou vizuální koncepcí scény si otevírá prostor pro ponory do lidských duší. Se scénografem Janem Lukáškem, autorkou kostýmů Alexandrou Gruskovou, pohybovou spolupracovnicí Lucií Hayashi a světelným designérem Danielem Tesařem vytvořili za použití japonských kostýmů, obřích vějířů a typických prvků japonské architektury či maket jeřábů popelavých iluzi „snu“o Japonsku viděném evropskýma očima. Heřman mohl rozvinout i svou posedlost obřady – v tomto případě mu nahrál ten čajový, ale i svatební. Podobně jako ve své brněnské režii Tosky, kterou postavil na propojení postavy operní zpěvačky s osudy její interpretky Marie Callasové, hledal i v Butterfly nad rámec partitury další vrstvu opery. Pinkertonova japonská „story“se v jeho pojetí odvíjí jako připomínka rodinné minulosti, po které se táže jeho syn. Toho Pinkerton odvezl se svou americkou manželkou Kate před dvaceti lety z Japonska a odebral ho jeho matce. Zatímco v Tosce další vrstva příběhu obohatila vyjádření osudu umělkyň posedlých láskou v politicky komplikované době, nahlížení příběhu Butterfly očima odrostlého syna, kterého poznání dovede k sebevraždě stejnou dýkou jako jeho matku, koncentraci na sílu základního příběhu vlastně rozmělnilo. Pro paralelní němohru vztahů mezi synem (Ondřej Biravský), Kate (Lenka Pavlovič) a „starým“Pinkertonem, kteří jsou po celou operu přítomni na scéně, navíc „chyběla“hudba. Závěrečný obraz, kdy Butterfly spáchá rituální sebevraždu a její tělo odnese mohutná vlna tsunami, měl ovšem působivost.
I když má orchestr Státní opery partituru Butterfly obehranou z předchozí inscenace, která se od roku 1985 hrála až do loňska pod nejrůznějšími dirigenty 340krát, dirigent Martin Leginus se po zatěžkaném a dynamicky přehnaném začátku, do kterého nezapadala „lahodná“milostná noc, propracoval postupně k plastičtějšímu výrazu a podpořil tak dojemné scé- ny. Z dalších sólistů empatii ke své paní vyjádřila výrazným mezzosopránem Štěpánka Pučálková. Svatopluk Sem do své galerie excelentních postav přidal konzula Sharplesse, ve kterém skloubil laskavé, Pinkertonem ovšem oslyšené sympatie k Butterfly s výčitkami svědomí, že nedokázal zabránit tragédii, ba tu druhou připomínkou rodinné minulosti dokonce vyvolal. Z obsazení menších rolí na sebe poutal pozornost Josef Moravec jako drsný dohazovač Goro.
Butterfly sice není oním proklamovaným průlomem naší první scény do evropských standardů, ale vznikla inscenace, která po „vyladění“hudebního nastudování jistě získá vděčné publikum.
Giacomo Puccini: Madam Butterfly