Jak se (ne)šíří dobro
Některé americké kávové řetězce uskutečnily v roce 2013 zajímavý pokus. Barista se optal zákazníka, zda by koupil kávu nejen sobě, ale i tomu, který přijde hned po něm. Člověka, který díky tomu získal kávu zdarma, se pak obsluha zeptala, zda by nechtěl dobrý skutek oplatit dalšímu čekajícímu. Řetěz lidí, kupujících kávu „tomu za sebou“, zůstal často neporušený několik hodin. A samozřejmě se nakonec vždy objevil někdo, kdo si vzal kávu zdarma a o další se nestaral.
Inspirací k tomuto pokusu byla sto let stará neapolská tradice caff`e sospeso, kdy bohatší zákazníci platili za kávu, kterou si pak mohl v restauraci vypít někdo, kdo zrovna nebyl při penězích. Americké kávové řetězce to samozřejmě použily jako marketingový tah, to ale není tak podstatné.
Důležitější je samotná myšlenka, na níž byl celý pokus postaven. Anglicky se jí říká „pay it forward“, tedy zaplať dopředu, a je velmi prostá. Spočívá v tom, že člověk A udělá dobrý skutek pro člověka B a očekává, že B jej v budoucnosti nesplatí jemu, ale člověku C. Teoreticky by tak měl vzniknout nekonečný řetězec lidí konajících dobré skutky. Idea je to dávná tisíce let. Byla kupříkladu jádrem zápletky jedné z komedií antického řeckého autora Menandra ze 4. století před narozením Krista a v jednom ze svých dopisů ji popsal i Benjamin Franklin. V posledních letech vzniklo několik organizací propagujících podob- né šíření dobra, byl natočen jeden poněkud přeslazený romantický film (česky se jmenoval Pošli to dál), a dokonce existuje „pay it forward day“, který se slaví 28. dubna. Celému fenoménu se věnovali i vědci a přišli s několika zajímavými závěry.
Nejdříve ty optimistické. Zdá se, že konání dobrých skutků se skutečně vyplácí. V rámci jedné studie sledovali její autoři po třicet let skupinu 427 vdaných žen. Zjistili přitom, že 52 procent z těch, které se nevěnovaly dobrovolnické činnosti, prošlo během oněch tří dekád vážnou chorobou. U žen, které naopak charitativní činnost pravidelně provozovaly, se vážná nemoc objevila jen v 36 procentech případů. Michael Norton z Harvardovy obchodní školy zase zkoumal chování lidí ve 130 zemích po celém světě a zjistil, že bez ohledu na jejich bohatství platilo jedno: lidé, kteří utráceli část svých příjmů za druhé, byli v dlouhodobém horizontu výrazně šťastnější než ti, kteří peníze utráceli pouze za sebe. Japonská studie z roku 2006 zase ukázala, že milí lidé zažívají v životě více štěstí a mají šťastnější vzpomínky než lidé protivní.
A teď to depresivnější zjištění. Podle jiné Nortonovy studie šíření dobra příliš nefunguje. Velkorysost je mezi lidmi daleko méně nakažlivá než chamtivost nebo nepříjemné chování.
Vyplývají z toho podle mne dva závěry. Za prvé: tím, že budeme na druhé milí, pomáháme především sami sobě. Za druhé: jestliže chceme, aby byl svět lepším místem k životu, musíme se snažit mnohem více než ti protivní a chamtiví. Nestačí už ono tolstojovské: „Spojí-li se špatní lidé tak, že vytvoří sílu, musí dobří lidé udělat totéž.“Není to tak prosté. Těch dobrých musí být mnohem víc.
52 procent vdaných žen, které se nevěnovaly dobrovolnické činnosti, prošlo během tří dekád vážnou chorobou. U žen, které naopak charitativní činnost pravidelně provozovaly, se vážná nemoc objevila jen
v 36 procentech případů.