Jak je dobré míti Alici
Alice, tak se jmenuje moje drahá polovička. Jako jediná z rodiny stojí pevně na zemi.
Když vstávám kolem třetí ráno s tím, že vyrazím na lov kešek na sever, většinou do Německa, nabádá mě rozespale, ať raději zajdu k lékaři na vyšetření. Zároveň už tuší, že mi nemá cenu během dne volat, zda jsem živ a zdráv, neboť mě hledání kačeřího pokladu pohltí natolik, že zapomenu na okolní svět i na zvonící mobil. Manželka má zkrátka se mnou svatou trpělivost.
GEOCACHING
Neznamená to však, že by mou vášeň pro geocaching nesdílela. Dokonce se naučila kešky hledat sama. Jede-li třeba na služební cestu do zahraničí, nechá si nahrát keše v okolí hotelu, kde je ubytována, aby je mohla večer místo odpočinku lovit.
Neustále ovšem zdůrazňuje, že ona je ta normální, protože při geocachingu – na rozdíl ode mě – neriskuje. Vzhledem k tomu, že svou první keš objevila na sloupu veřejného osvětlení dvacet metrů nad zemí, myslím si o tom své...
Minulý týden jsem vyrazil se synem do Rakouska směr Kaprun. Spojit lyžování s hledáním pokladů. Alice k mému úžasu projevila přání jet s námi. Dodnes si nejsem jist, zda to byl dobrý nápad. Hned u první keše nastaly komplikace.
Bylo po poledni, na sjezdovku padla mlha. Chuť lyžovat brzy vyprchala, a tak hybaj do blízkého lesa hledat kešku. Navigace nás za prvními stromy hnala o osm metrů výš, ke skále. Manželka se jala kontrolovat úzkou skalní štěrbinu. Kámen, jenž jí překážel v pátrání, odhodila o kus dál. Nikde nic.
„Musíš k vodě,“přesvědčila mě žena při pohledu na vedlejší malý vodopád. Ač nápověda ke skrytému pokladu doslova zněla „dej pozor, ať si nenamočíš ruce“, sundal jsem bundu a začal prohmatávat prostor za padající vodou. „Jsi přece chlap, ne?“povzbuzovala mě Alice s úsměvem. Kešku jsem po několika minutách hmatání nenašel, ale osprchován jsem byl dokonale.
Mé zkřehlé ruce už nabíraly modrou barvu, když vtom mi žena špitla do ucha: „Miláčku, já tu kešku našla.“Ano, našla, přesně na tom místě, kde ležel odhozený údajný „kámen“. Ale nemylte se, já svou ženu miluju.