V Čechách, tady a teď
Váhat lze nad tím, co je smyslem výstavy. Mnoho z představených nápadů zaujme divákovu pozornost díky neotřelosti a překvapivosti. Umělec si libuje v překračování stereotypů každodennosti a vysmívá se všem tvrzením o vyčerpaných možnostech její podoby. A aby neskončil jen u zábavných jisker jinakosti, mihotavé nápady rozpracovává a dotahuje ad absurdum. Nápaditost umělci nechybí, ale myslím, že by výstava byla údernější a jasnější, kdyby upustila od zdůraznění mnohosti, neutápěla diváka v překotném proudu jednotlivostí.
Nejvýraznějším rysem je tu totiž svoboda myšlení, kterou si Jiří Černický evidentně hýčká a která je v podstatě hlavním exponátem. Kdyby vizí a projektů bylo na výstavě méně, stále by právě toto vystupovalo výrazně a výstava by nebyla tak těkavá a kolísavá – některé projekty jsou pomíjivé zábavné komentáře současnosti a nic dalšího.
Jednotlivosti se tu valí a přebíjejí se navzájem a to je škoda. Jak kvůli jednotlivým projektům, tak celkovému vyznění.
Jiří Černický: Divoký sny
Nějak se to sešlo v jednom týdnu a složilo v neočekávaný tísnivý pocit. Hilsneriádu, která je či měla by být pociťována jako trvalé trauma českého národa, působivě znovu oživil dvoudílný televizní film Viktora Polesného (mimochodem, ukázalo se, že scenáristé i dramaturgové – Václav Šašek a Helena Slavíková – tu bývali dobří…). Ukazuje nejen zakořeněný vulgární antisemitismus, ale také primitivní davovou hysterii, k níž je nejen „lid obecný“náchylný a proti níž je rozum, inteligence, vzdělání i právo bezbranné. Mohli jsme si říci, to bylo dávno, nás se to netýká.
Známý americký film Čas zabíjet z roku 1996 (režie Joel Schumacher, scénář podle knihy Johna Grishama napsal Akiva Goldsman), vysílaný v sobotu pozdě večer, se dotkl jiného druhu nesnášenlivosti – bílých k černým. Ale zároveň i on v plné síle ukázal, jak snadno se rozdmýchá atmosféra nenávisti a strachu, jak obratem ruky ožije možná už zapomínané řádění Kukluxklanu, jak ti, kteří hájí morální právo, jsou vždycky v menšině. Se zatajeným dechem divák sleduje nejen dramatický soudní proces, ale především to, co se kolem znásilnění černé holčičky a pomsty jejího otce na dvou bílých floutcích rozpoutalo. Mohli jsme si říct, to není u nás, to bylo v Americe, to se nás netýká.
Ale hned druhý den televize nabídla jiné drama, tentokrát žádný film, žádnou uměleckou licenci, ale autentickou reality show. Odehrála se ne kdysi dávno, ne kdesi daleko, ale tady a teď, v Praze na Žižkově. Jak se ti maskovaní „hrdinové“s kameny a ohněm v rukou neohroženě stavěli čelem k asi pobavenému hloučku policistů, který jejich řádění jen přihlížel! A nejspíš se zpovzdálí dívali i ti přísloveční pokojní občané, vedli děti za ruku nebo je houpali v kočárku a v klidu čekali, jak to asi všechno dopadne.
Jak daleko jsme od chvíle, kdy se běsnící řady sešikují pevněji, třeba si taky dají na hlavy bílé kápě a ve jménu kříže, rasy a vlastního pohodlí budou upalovat, koho se jim zlíbí? U nás, tady a teď?
Recyklují se bronzové pomníky socialistické éry. Socha V. I. Lenina se zde boří do stěny jako
padající hvězda minulosti a hned vedle je jiná socha Lenina proměněna v rádlo.