Zahrada, která visí na nitích
Původně to byl jen dárek, ale Lence Hrubé změnil kariéru. Kokedama, rostlina svázaná do mechového balu tradičním japonským způsobem, ji zaujala natolik, že si ji chtěla zkusit vyrobit sama. Od té doby jich vytvořila přes tisíc. Její obchod Zahrada na niti kvete a počet zákazníků rychle roste.
PRAHA Rostliny, které jsou vystavené v obchodu Lenky Hrubé, se příliš neliší od běžného sortimentu dostupného v zahradnictvích; fíkus, ibišek nebo orchidej má doma většina lidí. Přesto však malý zastrčený krámek nepřehlédne žádný kolemjdoucí – většina na lidí se chvilku zastaví nebo alespoň zpomalí krok.
Rostliny ve výloze totiž nesedí v regálech, ale zavěšené na nitích se téměř vznáší ve vzduchu. Místo v truhlících jsou kořeny pevně usazené v kouli vytvořené z hlíny, to vše obalené mechem. Víc než pokojové květiny tak rostliny připomínají malé zelené planetky.
V Japonsku se tyto kokedamy, v překladu mechové koule, vyrábí už od 17. století. Západ je objevil teprve před několika lety, od té doby ale jejich obliba strmě roste. Do Česka je přivezla Lenka Hrubá, majitelka obchodu s příznačným názvem Zahrada na niti.
„Zákazníci jsou hodně různorodí. Od těch, co rádi pěstuji kytky, přes ty, co mají rádi design, až třeba po zámečníka, co naproti spravoval dveře, přiběhl s vykulenýma očima a hned si odnesl citrus v kokedamě,“směje se.
Problém byl s vhodnou směsí
Kokedamu Lenka Hrubá poprvé sama viděla před šesti lety, když ji jako dárek přivezl z Amsterdamu její manžel. Jak říká, tehdy ani netušila, jak se tento způsob pěstování jmenuje.
„Říkala jsem tomu baobab, připomínalo mi to planetku Malého prince. Na té planetce u stromku rostla tráva a mně ta tráva po čase uschla. Chtěla jsem najít výrobce a zeptat se ho, co to bylo za druh trávy, abych ji mohla znovu vysázet. Začala jsem pídit po tom, jak se to celé vlastně vyrábí, ale moc informací jsem nenašla,“vypráví.
Skončilo to tak, že jsem při hledání překládala slova z angličtiny do japonštiny, googlovala a pak z japonštiny překládala zpátky do angličtiny. Svou první kokedamu zkusila vyrobit z fíkusu, nikde ale nemohla sehnat vhodný substrát. Nakonec tehdy nečekaně zužitkovala hodiny strávené nad neoblíbenými předměty během studia zahradní architektury.
„Studovala jsem zahradní tvorbu, ale první tři roky jsme měli společné předměty, takže jsem se učila osevní postupy, agrostroje a taky pedologii, nauku o půdě. Z různých půd jsme míchali bahýnka, dělali rozbory, zkoušeli propustnost půd pro různé rostliny a zkoumali půdní profily. Tenkrát mě to hrozně štvalo, říkala jsem si, že je to hrozně zbytečné a nikdy to nepoužiju. Dnes nevím, jestli bych to bez toho byla schopná udělat. Trvalo mi dost dlouho, než jsem přišla na to, z čeho směs vyrábět.“
Půda musí být jiná pro vlhko- milné rostliny, jiná pro sukulenty, je potřeba přidat speciální látky, které zadržují vodu, i minerály. Jen při správném složení bal drží svůj tvar, nerozpadne se a zároveň má rostlina dostatek živin. Trvalo to měsíce, nakonec ale metodou pokus omyl správné složení objevila.
Kokedamy vznikly z bonsají
„Pořád jsem to brala jako koníčka a kokedamy rozdávala. Manžel ale viděl, že to má úspěch, lidem se to líbí, a řekl mi, že bych měla zkusit otevřít krámek. Nejdřív jsem si myslela, že se zbláznil, že přece nejsem žádný obchodník, ale naštěstí mi nasadil brouka do hlavy,“vzpomíná Lenka Hrubá. Začala hledat vhodné prostory, a když je našla, pověsila zahradní architekturu na hřebík a do týdne obchod otevřela. Oproti dřívějšku dnes výroba jedné kokedamy Lence Hrubé zabere zhruba hodinu. Rostlina se vyndá z květináče a zbaví se hlíny. Ze speciálního jílu dovezeného z Japonska a substrátu se vyrobí bal, který se spolu s kořeny rostliny opatrně hněte tak dlouho, až vznikne pravidelná koule. Pak už stačí jen zabalit do mechu a převázat síťkou. Nejčastější otázka zá- kazníků samozřejmě je, jak mají takovou zavěšenou kokedamu zalévat. Péče je ale vlastně stejná jako při pěstování v květináči, kytky se jen jinak zalévají. Rostlina se sundá a na pět minut ponoří do kbelíku s vodou. Pak se nechá odstát, znovu se pověsí a týden se o ni nemusíte starat.
„To je nejčastější požadavek – něco, co se pokud možno nezalévá. Tak takové kytky ještě nevymysleli,“směje se Lenka Hrubá. „Snažím se ale používat ty nejmíň náročné druhy pokojových rostlin.“
To je trochu v protikladu s původní filozofií pěstování kokedam. Kokedamy vznikly ze známějších bonsají, které se pěstují v keramických nádobách – misky ale byly příliš umělé, a tak pěstite- lé bonsaj vyndali z květináče, postavili na kámen a nechali hlínu porůst mechem. Pro Japonce tak jde o esenci přírody, kterou si přenesou a pěstují doma. To znamená velký závazek a rostlinám se naopak musí věnovat maximální péče.
„Filozofie bonsají a vůbec japonského umění je hodně komplexní a přijde mi, že to k nám ani nejde přenést. Je za tím tolik myšlenek a symboliky. Snažit se mít v Česku japonskou zahradu je nesmysl, to je jako zkusit postavit český statek v Japonsku. Já jsem kokedamy přetransformovala na nejmíň náročné pokojové rostliny, které budou hezké a které si zároveň může pořídit každý.“
Díky tomu zájem o kokedamy roste. Zatímco v prvních měsících po otevření krámku byli nejčastějšími zákazníky známí a kamarádi Lenky Hrubé, dnes už rostliny pomalu nestíhá vyrábět a musí mít na pomoc několik brigádnic. Během necelých 4 let, co Zahrada na niti funguje, si kokedamu pořídilo přes tisíc zákazníků.
„Myslím, že kokedamy lidi baví, protože to je napůl umění a napůl květina. Nejsou statické, není to jen umělecký předmět vystavený na poličce, kde se na ně práší. Mají svoji funkci, vytvářejí atmosféru v bytech a tím, jak se z balu postupně odpařuje voda, zlepšují i celkové prostředí.“
I proto se o kokedamy začínají zajímat i architektonická studia. Některé druhy kokedam jsou vhodné i do zahrady, ale nejčastěji jsou využívány v interiérech.
„Mám několik realizací v restauracích, obchodech a kavárnách. Často mi někdo zavolá s tím, že by chtěl alespoň 20 nebo 30 kytek do kanceláře. Tak je vždycky upozorňuju, že ale musí počítat s tím, že každý týden stráví dvě a půl hodiny zaléváním. Mně v krámě trvá hodinu, než zaliju všechny rostliny,“říká Lenka Hrubá.
Fakt, že se musí při zalévání květiny sundat, limituje maximální velikost kokedam. Ty největší rostliny po zalití váží kolem sedmi kilogramů. A požadavky zákazníků limituje i zdejší podnebí. Suchomilným a tropickým rostlinám vytopené byty nevadí, ale středomořské druhy jako olivovníky a citrusy potřebují během zimy chladnější prostředí.
„Často někdo přijde a vyhlédne si citrus. Když se ho pak zeptám, kde ho chce pěstovat, tak mu to musím rozmluvit. Možná, že jsem špatný obchodník, měla bych kytku prodat a nezajímat se. Ale ten člověk by pak byl zklamaný a už by to podruhé třeba nezkusil. A hlavně by mi bylo líto toho citrusu,“směje se Lenka Hrubá.
Autor je spolupracovník redakce