Lidé jako Ransdorf

Na konci socialistické diktatury vážně jen dvě malé a odlišné skupiny: dogmatičtí ideologové a disent

U bran establishmentu

Na jiném místě světa, skoro dva tisíce kilometrů od kremelské zdi a zhruba ve stejné době, kdy ruští jazykovědci spolu s ÚV KSSS řešili choulostivý problém pohřbívání zasloužilých starců, vstupoval jeden mladý, perspektivní a tehdy ani ne 20letý muž do Komunistické strany Československa (KSČ).

Uplynulo několik desetiletí, během nichž se změnil politický systém, a tento zdaleka už nikoli mladý muž v posledním rozhovoru pro Lidové noviny loni v prosinci tvrdě kritizoval – po návratu z podivuhodné švýcarské pouti – svou Komunistickou stranu Čech a Moravy (KSČM), že není dostatečně revoluční a stala se součástí establishmentu.

Oním mladíkem a oním chronickou nemocí poněkud udolaným prošedivělým mužem v letech byl nedávno – letos 22. ledna – zesnulý europoslanec Miloslav Ransdorf, jemuž lze snadno v souvislosti s jeho kritikou KSČM nastavit zrcadlo. Proč mladý člověk vysokoškolák, tedy Miloslav Ransdorf, v roce 1972 otvíral brány zkostnatělé KSČ? Chtěl snad znovu zažehnout v Husákově státostraně, která byla doslova před pár lety zdařile znormalizována, revoluční plamen? Sotva.

A proč si Miloslava Ransdorfa zvolil Vladimír Huněk, muž s všemožnou, jen ne dobrou pověstí, aby mu pomohl otevřít dveře mocné švýcarské banky? Snad proto, že se domníval, že je tento europoslanec antikapitalistickým buřičem a revolucionářem? Sotva. Huněk si možná myslel, že je i sám Ransdorf – nejen jím kritizovaná KSČM – establishmentem par excellence a že by se s jeho pomocí mohly otevřít brány mocné švýcarské banky. Jak Ransdorf svou politickou kariéru začal, tak ji skončil – u bran moci (establishmentu), do níž chtěl vstoupit.

Od svých studentů, a nejen od nich, slýchávám morální odsudek: kdo vstoupil stejně jako Miloslav Ransdorf do KSČ po srpnu 1968, byl bezpáteřný. O komunismu v této souvislosti nepadne ani slovo, řeč se s železnou pravidelností stočí k oportunismu a kariérismu. A jako důkaz pro své tvrzení vyjmenují několik lidí, kteří se bez problémů uplatnili po roce 1989 v byznysu i vrcholné politice. Podle mých studentů jde o dost nevábný lidský druh, který by se uplatnil prakticky kdykoli a kdekoli…

Někteří radikálnější studenti jdou ještě dále. Morální kredit jedince posuzují podle toho, zda například byl funkcionářem Socialistického svazu mládeže (SSM),

Folková Lipnice

Jurčakův příběh o pohřbech zasloužilých sovětských starců má rysy anekdoty a odhaluje rozšiřující se trhlinu mezi jazykem autoritativního diskurzu a realitou v pozdním stadiu Sovětského svazu – a nejen v něm, ale i v Československu sedmdesátých a osmdesátých let.

Dokladů této trhliny v Československu je řada a jedním z nich festival Folková Lipnice. Poprvé se uskutečnil v roce 1984, jeho heslem bylo „Písní za mír“a pořádali jej svazáci podniku na Vysočině a Okresního výboru Socialistického svazu mládeže (OV SSM) v Havlíčkově Brodě, jehož tajemník v tesilových kalhotách a saku pronesl úvodní projev. Část výnosu ze vstupenek byla věnována na fond Světového festivalu mládeže v Moskvě.

Uprostřed akce bylo vypuštěno sto „holubic míru“, dokonce se uvažovalo o rozcvičce s předcvičitelem, kterou měl festival začít, od čehož se nakonec upustilo. Ve stáncích se čepovalo pivo, pro případ požáru byla nasazena jednotka hasičů a kolem amfiteátru kroužily žlutobílé vozy Veřejné bezpečnosti, jejichž posádky měly účastníky festivalu chránit před zločinci. Příslušníci Státní bezpečnosti v civilu pak před méně zjevnými zločinci. Vše vypadalo, jak podle oficiálních ideologických proklamací vypadat mělo.

Proč mladý člověk vysokoškolák, tedy Miloslav Ransdorf, v roce 1972 otvíral brány zkostnatělé KSČ? Chtěl snad znovu zažehnout v Husákově státostraně, která byla před pár lety zdařile znormalizována, revoluční plamen?

Festival politické písně

Lipnický festival byl svou formou věrnou kopií dobového ideologického „mustru“– Festivalu politické písně v Sokolově. Jeho pořadateli byly mimo jiné Ústřední výbor SSM aministerstvo kultury a součástí takzvané bazary solidarity, přičemž výnosy se posílaly na Fond solidarity. Logem festivalu byla kytara, jejíž krk místo hlavy ústil v sevřenou pěst, a heslem prvního ročníku „Za antiimperialistickou solidaritu, přátelství a mír“.