Kde končí naše svoboda
Stát na základě zákonů nepřímo nutí své občany uzavírat smlouvy za podmínek, na které by, nebýt tohoto donucení, nepřistoupili
Ber, nebo nech být
Banky u nás existují jako soukromé subjekty v hojném počtu. S některou z nich tedy musíme vstoupit v soukromoprávní smluvní vztah. Ten vypadá tak, že nám banka nabídne svoje určité smluvní podmínky – a ber, nebo nech být. Pokud se nám nelíbí, máme svobodu navštívit další banku, pak další a ještě jednu – až nakonec zjistíme, že podmínky jsou zhruba všude stejné.
Tím naše svoboda končí, protože pokud se bankovním podmínkám nepřizpůsobím, nebudu si moci koupit hodně věcí, o které stojím, protože platit v hotovosti je od určité výše státem zakázané. Smlouvu tedy podepíšu a právo na mne bude pohlížet jako na člověka, který svobodně a vážně uzavřel smlouvu – a ta je platná, neboť jsem projevil jejím podpisem svoji svobodnou vůli a měl jsem přitom jako smluvní strana občanským zákoníkem zaručenou autonomii této mojí svobodné vůle proti jejímu omezování státem.
Skutečně, stát nevstoupil mezi mne a banku, aby mou svobodnou vůli uzavřít s bankou smlouvu omezil. Požadavkem státu podle uvedených veřejnoprávních zákonů jsem však nepřímo nucen uzavřít soukromoprávní smlouvu za podmínek, které se mi nelíbí a na něž bych, nebýt k tomu státem donucen, nepřistoupil. Pak bych ovšem nemohl mít účet v bance a nemohl prodávat a kupovat, na což mám právo – ovšem jen do určité výše.
Připojení k internetu
Podobně je to s používáním elektronické komunikace. Každý soukromoprávní subjekt, který má podle zákona povin- nost mít takzvanou datovou schránku, k tomu musí mít jednak počítač, jednak především připojení k internetu. Zřízení a provoz samotné datové schránky stát (zatím) nezpoplatňuje, nicméně bez počítače to nejde.
Tam problém nevzniká, protože naštěstí občanský zákoník obsahuje mnohá ustanovení o spotřebitelských smlouvách, které nemohou obchodní podmínky prodejců měnit, a proto si mohu počítač koupit, aniž bych byl vůči prodejci znevýhodněn. Jenomže hlavní je připojení k internetu.
Podmínky připojení jsou vůči spotřebiteli naprosto striktní, vůči poskytovateli, který tyto podmínky formuluje, naopak velice vstřícné. V podstatě za nic neodpovídá. Jistě, umožní mi přístup do mystického prostoru zvaného internet, můžu tam mít i něco jako adresu, na niž mohu přijímat takzvanou elektronickou poštu a odesílat z ní své zprávy do tohoto prostoru, veden nadějí, že tam někde najdou adresáta.
Listovní tajemství
Doporučuji každému podrobně si přečíst podmínky, za nichž svůj e-mail používá. Když se ale z tohoto vesmíru podobného prostoru vynoří ruka, která mi to, co považuji naivně za své osobní vlastnictví, někam odnese, pozmění a podobně, můžu si za to sám. Nebyl jsem obezřetný, nedodržel jsem například pravidla bezpečnosti elektronické komunikace. Ale která to jsou? A jak se mám bránit proti napadení?
To mi nikdo obvykle neřekne předem, ale až poté, co se to stane. Mohli bychom to probírat hodně dlouho. Listovní tajemství se samozřejmě vztahuje i na elektronickou komunikaci a jeho porušení je i tam trestným činem, ale kolik pachatelů se podaří chytit a potrestat?
První problém je v tom, že postižený často ani neví, že jeho listovní tajemství bylo prolomeno. A druhý v tom, jak je pro odborníka snadné listovní tajemství u elektronické pošty prolomit. Představte si to u pošty tradiční – pachatel by musel nejprve dopis ukrást na poště nebo z poštovní schránky, nenápadně jej rozlepit a zase zalepit, aby to nebylo poznat. Zkuste to někdy. Je to dost těžké.
Možná jste si všimli případu, kdy se vmédiích psalo, že policie uzavírala s jistou italskou firmou smlouvy o využití softwaru (zřejmě) této firmy k nabourávání se do elektronické komunikace – samozřejmě podezřelých, které měla policie právo takto sledovat. Nicméně tato firma prodávala i soukromým subjektům, které takové právo nemají. Prodávala tedy návod, jak prolomit listovní tajemství, což je trestný čin. A nic.
Představte si, že si založím firmu, která bude poskytovat služby spočívající v porušování listovního tajemství tradiční pošty. Tedy jak ukrást dopis na poště, jak rozlepovat a zase zalepovat obálky a jak dopis zase zdánlivě nepoškozený vrátit poště. Řekl bych, že by mi to neprošlo. Není to legrační?
Stát jako Pilát Pontský
Další věcí je vládou navrhovaný systém elektronické evidence tržeb. Nic proti tomu, že každý musí platit daně a že jejich placení by se mělo nějak kontrolovat, ale aby subjekty, na které tato úprava míří, mohly dostát své zákonné povinnosti, musejí uzavírat soukromoprávní smlouvy s poskytovateli služeb elektronické komunikace. A podobně je to s jakoukoli elektronizací, kterou stát soukromoprávním subjektům zákonem nařídí – například dosud se úspěšně brání lékaři. Je to v pořádku?
Zřejmě ano, protože jak říká Listina v čl. 4 odst. 1, povinnosti lze občanům ukládat toliko na základě zákona a v jeho mezích. A zákon tady je. Problém vidím v tom, že v případech, které jsem uvedl, se mezi občana a stát vkládá jiný soukromý subjekt, bez jehož součinnosti nemohu splnit povinnost danou mi zákonem.
Samozřejmě pokud bych si sám založil banku, případně nějaký systém umožňující bez nějakého dalšího prostředníka elektronicky komunikovat se státem, nemusel bych s nikým dalším uzavírat smlouvu a bylo by vše v pořádku. Takže je to jenom na mně a stát si myje ruce stejně jako Pilát Pontský.
Listovní tajemství se vztahuje i na elektronickou komunikaci a jeho porušení je trestným činem. Kolik pachatelů se ale podaří chytit a potrestat? Problémem je, že postižený často ani neví, že bylo prolomeno.