Pak už to nepůjde zavřít...
Filozofický pohled na současný výzkum s lidskými embryi. Vědci budou stát před tlaky, jimž bude mimořádně obtížné odolat
Silný tlak na povolení genových záměn v lidských embryích se dal čekat poté, co byla v roce 2012 uvedena do oběhu velmi účinná a levná metoda náhrady jedněch genů jinými, zvaná CRISPR/Cas9. Objev zásadní nové metody znamenal v biomedicíně vždycky velký skok vpřed – stačí připomenout obrovský pokrok po zavedení značení vzorků radioaktivními izotopy, elektroforetického oddělování bílkovin nebo polymerázové řetězové reakce.
Manipulovat s geny sice molekulární biologie už uměla, metoda CRISPR/Cas9 však výměnu genů velmi zjednodušuje a je přístupná i pro méně vybavené a zkušené laboratoře. Očekává se logicky, že dojde k lavinovi- tému nárůstu výzkumných prací, které ji využijí.
Lidská embrya jsou už sice mnoho let využívána jako zdroj kmenových buněk s cílem použít tyto buňky pro tvorbu náhradních tkání, nebo časem dokonce orgánů. Ať si o tom myslíme, co chceme, šlo „jenom“o zničení embryí – prostě rozebrání na součástky. Teď se rozehrává nové – a principiálně mnohem dalekosáhlejší – téma: embrya sice mají být opět zničena, avšak předtím molekulárně-geneticky modifikována. Tyto modifikace mají sloužit stejnému cíli jako v experimentování vůbec – mění se tu řízeným způsobem „nezávisle proměnná veličina“a pozoruje se, jaké to bude mít důsledky. Nebezpečným „vedlejším“produktem této činnosti by ovšem mohla být molekulárně-geneticky modifikovaná embrya, která by už ničena být nemusela…
Británie jako první na světě právě povolila výměnu („editaci“) genů v lidských embryích pro účely základního výzkumu. Zatím platí zákaz implantovat tato embrya do dělohy a nechat je se dál vyvíjet. Po nějaké době, vyžadované experimentem, se modifikovaná embrya budou usmrcovat. Povolení k těmto genovým operacím má prospět výzkumu.
Kampak se ztrácí prožitek?
Lidské embryo není ledajaký pokusný „materiál“. Když někdo řekne, že povolením genových záměn padlo iracionální tabu, onu zvláštnost lidského zárodku nevidí a nechce vidět. „Tabu“je slovo ze slovníku animismu, v naší křesťanské (či chcete-li postkřesťanské) kultuře máme pro takové situace termín „morální zábrana“. Praktická morálka některých lidí a lidských skupin může sice být v dnešní situaci iracionální (například zákaz vepřového masa), jak náboženská morálka, tak filozofická etika však mohou amají být kultivovány rozu- movou reflexí a argumentováním. Etika zacházení s lidskými embryi musí vycházet ze všestranného posouzení, co embrya skutečně jsou, jaký je jejich „ontologický status“, tedy pokud je to v lidských silách vůbec zjistit.
Lidské embryo je živý celek, v nejobecnějším smyslu živočich. V éře molekulární biologie a genetiky si pomalu zvykáme na to, co na veřejnost prosakuje z vědeckých laboratoří (často ovšem jen mezi řádky, podprahově), že živočich není nic jiného než velmi komplexní agregát atomů, iontů, organických molekul a makromolekul. Z hlediska biologie je jeho utváření v podstatě dáno pořadím speciálních malých molekul uzavřených vmakromolekule DNA. Tyto molekulární struktury determinují vlastnosti oplozeného vajíčka a všechny další kroky vývoje embrya – dělení buněk, jejich přesuny, vzájemné mechanické a biochemické ovlivňování a především jejich zrání („diferenciace“), což všechno je řízeno fantasticky složitou sítí regulačních genů.
Embryo tedy uskutečňuje vývojový program daný v genech, a poněvadž nepozorujeme žádný náhlý zlom v embryogenezi mezi oplozeným vajíčkem a novorozencem, jsme náchylní myslet si, že i novorozenec je zase jen agregátem iontů amolekul, samozřejmě mnohem složitějším, než bylo oplozené vajíčko. Že je to jen agregát organizovaný do hierarchicky navzájem nadřazených stupňů, s velmi složitou regulační sítí imunitní, hormonální a nervovou.
Kam se nám však v tomto obraze podělo to, že novorozenec křičí nebo si spokojeně brouká, čímž nepochybně dává najevo své elementární pocity strasti a slasti? A že později začne rozpoznávat obličej své matky a začne na její úsměv odpovídat svým úsměvem? Novorozenec, kojenec, a dokonce už i plod od určitého stupně vývoje prožívají, i když zpočátku úplně neuvědoměle a ve velmi jednoduché polaritě strasti a slasti. Leckterý dospělý savec je v pestrosti a diferencovanosti prožitků nepochybně předčí – ovšem jen dočasu.
Jak se tedy v atomech a molekulách vytváří schopnost prožívat, jak se utváří vědomí? Už na první pohled jde u embrya – a předtím u oplozeného vejce – o velmi svérázný agregát atomů atd., který v sobě potenciálně nese pozdější schopnost prožívat. Můžeme se k této zvláštnosti embrya, živočicha v širokém smyslu, nějak přiblížit?
Je potřeba určité dějinné reflexe, abychom porozuměli vlastnímu myšlení a odhalili v něm skryté tendence, popřípadě předsudky.
Novorozenec, kojenec, a dokonce už i plod od určitého stupně vývoje prožívají, i když zpočátku úplně neuvědoměle a ve velmi jednoduché polaritě, strasti a slasti
Biologie oslněná fyzikou
Antický filozof Aristoteles předurčil evropské myšlení na dva tisíce let dopředu: jeho svět byl uspořádaný a účelný, zabydlený živými „substancemi“, to jest nerozložitelnými celky, které si od nepaměti předávají život v nesčíslných druhových podobách. Rodiče předávají svou „formu“potomkům a tato formamodeluje určitý kousek hmoty do podoby živé bytosti. Živočichovi i rostlině je potřeba rozumět svrchu dolů, od celkové formy k jejich orgánům a tkáním. V tom byl Aristoteles zásadním odpůrcem filozofického atomismu, který chtěl pochopit živé bytosti takříkajíc zespoda nahoru, od vzájemných vazeb mezi jednoduchými „atomy“. Ve světle (a občasném stínu) Aristotelovy nauky se rozvinula středověká scholastika.
Zlom nastal v 17. století, kdy filozof René Descartes zpopularizoval pojem „vědomí“, do té doby neznámý. Přiznal mu zcela specifické vlastnosti a všechnu hmotnou skutečnost rozčísl osudovým gestem na „věci myslící“(lidské duše) a „věci rozlehlé“(neživé věci, zvířata, lidské tělo). Ačkoliv Descartes sám „plánoval“, že každé z těchto dvou oblastí se bude věnovat samostatná věda, měla z jeho dichotomie prospěch především věda o rozlehlém – fyzika.