Palacký zdaleka není odepsán
Při bližším zkoumání se takováto charakteristika Palackého pojetí českých dějin ukazuje jako přinejmenším problematická.
Východiska Palackého koncepce českých dějin byla filozofická. Jeho myšlenkové dílo představuje usebrané pojetí filozofie dějin a náboženství. Stručně řečeno: pojímá české dějiny, a tedy i filozoficky založený smysl české státnosti, jako význačný případ světových dějinných trendů a jejich střetů. Zjišťuje, že lidská přirozenost spočívá v napětí dvou světů, a to v dychtění po nekonečném a v omezení hmotou, respektive v soupeření svobodného rozumu a autority. Filozofickým východiskem však u něho není vítězství jednoho principu nad druhým, nýbrž jejich nejzazší možné prolínání. Napětí mezi autoritou a svobodným rozumem je podle Palackého zjištění vlastním zdrojem dějinného pohybu, tedy nikoli nutně neustálého pokroku. Autorita působí spíše vnějškově, zatímco svobodný rozum je principem niterného lidského sebeurčení jako neoddělitelnosti rozumu a svědomí.
Palackým akcentovaná bytostná sounáležitost obou výše zmíněných základních principů lidského ducha a dějin má aristotelský a herderovský původ. V Palackého interpretaci přitom v zásadě běží o specificky české pojetí humanity jako smyslu dějin. V této humanitě má svoji nezastupitelnost individualita (nahlížená optikou evropské filozofické tradice) v organickém prolnutí s tradicí křesťanskou. Proto Palacký chápe husitství, respektive českou reformaci, jako globální vyvrcholení českých dějin, tedy jako první reformaci v evropských dějinách, a nikoli jako pouhý národnostní spor, jak to tvrdí Jareš a Valvoda.
V Palackého filozofických východiscích je třeba hledat skutečný zdroj jeho hodnocení husitství v českých a evropsky světových dějinách. V husitských válkách spatřuje první mezinárodní válku v dějinách, „jež se nevedla kvůli materiálním zájmům, nýbrž pro ryzí duchovní statky, tedy pro ideje. Češi v ní měli na mysli ideelní stránku natolik vážně a upřímně a drželi se jí do té míry, že vítěze ani na okamžik nenapadlo, aby ji vyměnil za materiální. Sami husité nikdy nepřestali svůj dlouhý a hrdinský boj pokládat a označovat jako boj za osvobození božího slova.“
Palacký zdůrazňuje, že závažné střetnutí s husitstvím katolickou církev přimělo k opětovnému uznání transcendent- ní moci a k úctě ke svobodnému sebeurčení, tedy k uznání legitimity názorové plurality. Takto v Evropě skončila dosavadní éra nepodmíněné církevní autority a otevřela se cesta k náboženské toleranci jako nábožensky etickému respektu k individuálnímu, mravně opravdovému náboženskému přesvědčení.
Tedy ještě jednou a ve zkratce: Palackým filozoficky podložené pojetí českých – a obdobně i evropských a světových – dějin, pojetí dobově propojené s českým národně emancipačním a státoprávním úsilím, nelze chápat jako provinciální kverulantský nacionalismus, jak se o to pokoušejí Jakub Jareš s Rostislavem Valvodou.
Palackého filozofické úrovně pojetí českých dějin nedosáhl ani historik Dušan Třeštík, jehož českou dějinnou chronologii oba autoři pokládají za objevnější než u Palackého.
Co schází Dušanu Třeštíkovi
Třeštíkovo členění českých dějin na přijetí křesťanství a vznik státu, dále na vznik měst s kolonizací zemědělské půdy a s rozvojem obchodu a kultury, a nakonec na industrializaci 19. století, od níž se odvíjí moderní češství, je členěním značně jednostranným. Postrádá totiž s křesťanstvím související filozofickou dimenzi státní ideje, tedy duchovní a politicko-filozofický obsah české státnosti, a rovněž jeho kontinuální vývojový pohyb do přítomné éry s jejími spory. Deklaratorním výzvám k vymýšlení národa a permanentnímu obrozenectví, které hlásal Dušan Třeštík, se totiž nedostává nezbytný myšlenkový – ano, filozofický a ideový – obsah. Právě ten předložil a snažil se jej uskutečňovat František Palacký a na něj výslovně navazují a rozvíjejí jej jak Tomáš G. Masaryk, tak později rovněž Jan Patočka.
V dnešní Evropě a světě stojíme před obdobně dramatickými výzvami jako oni. Východiska jejich pochopení a zvládnutí musí být filozofická, a nikoliv plytce ideologická, jak tato témata bohužel předkládají oba kritici členění českých dějin Národním muzeem. Například dilema západního či východního směřování Jareš s Valvodou neudržitelně ztělesňují do jimi vykonstruované, ideologicky deformované polarizace mezi cyrilometodějskou tradicí a řezenským křtem českých velmožů z roku 845. Píší, že jedním z témat připravované koncepce by mohlo být „ono stále oživované napětí, s nímž prožíváme, zda se máme orientovat západně, východně, anebo nejlépe zůstat ,svoji‘. Je to v podstatě jedna z našich nejživějších národních emocí – a vskutku především emocí, protože bez ohledu na původ jazyka jsme součástí západní křesťanské civilizace a k východnímu slovanství nás poutá hlavně sentiment, pokud ne zrovna ruské tanky.“
Jenže cyrilometodějská misie na Velké Moravě, tedy téměř dvě století před evropským církevním rozkolem, k němuž došlo roku 1054, jednoznačně uznávala papežskou, tedy římskou duchovní svrchovanost a jejich liturgie slovanského jazyka byla, jak zjistil již historik František Dvorník, kombinací západních a východních prvků, tedy nikoli liturgií pravoslavnou. Ba co víc: toto zřetelně individuační a takto reformně založené a svými zdroji filozoficky podložené období založilo právě v českém knížectví tradici autenticky české, takto duchovně ukotvené státní ideje, jež se dějinně rozvíjela a svým způsobem vyvrcholila působením Karla IV, jak ukázal jiný historik, Zdeněk Kalista. Snad alespoň papežské označení Cyrila aMetoděje hluboce vzdělaným Janem Pavlem II. za patrony Evropy by historiku Jarešovi a panu Valvodovi mohlo cosi naznačit.
Obdobné je to s chápáním autory předkládaného tématu multietnicity českého státu. „Když Palacký vyprávěl dějiny Čechů, dělo se to v prostředí, které bychom dnes bez váhání nazvali multikulturní společností. Byl to po staletí utvářený mix etnik, jazyků, náboženství a kultur,“píší autoři. Palacký prý z onoho tavicího kotlíku jazyků, náboženství a kultur na území českých zemí vyzdvihl pouze jednu přísadu, tedy český národ. Přestože to mělo – uznávají Jareš a Valvoda – své důvody a smysl, dnes se podle nich nacházíme ve zcela jiné situaci. Proč? Argumentují takto: „Mimo jiné proto, že české země byly za posledních osmdesát let postupně vší jinakosti zbaveny. A nám se z perspektivy současné společnosti může snadno zdát, jako by na našem území ani jiný příběh než té česky mluvící kultury nebyl. Ukazovat, že naše minulost je nebývale pestrá, ve své středoevropské promíchanosti možná jedna z nejpestřejších na kontinentu, by nebyl jen odpovědný postoj, nýbrž realistický poukaz na to, z jakého zdroje česká kultura čerpala – a homogenita to věru nebyla.“
Autorům zřejmě uniklo, že termín „tavicí kotlík“(melting pot) znamená proces vícegenerační, postupné asimilace nově příchozích do plnohodnotných příslušníků amerického politického národa, asimilaci ústící v přesvědčené občany USA. „Tavicí kotlík“nelze jen tak zaměňovat s multikulturností; dnes můžeme vidět, jak separující doktrína multikulturalismu tragicky končí.
Nicméně něco jako tavicí kotlík, ale v mnohem dramatičtější, fatálnější podobě, lze skutečně vysledovat i v dějinách českého státu. Až do doby postupné ztráty státní samostatnosti během 16. a 17. století byl totiž v českých dějinách rozhodujícím činitelem, a tak úběžníkem rozrůzněné společnosti, český státní živel. Obnově tohoto stavu v roce 1918 vznikem Československé republiky logicky předcházely klíčové spory o smysl, a tedy i o členění českých dějin, kde političtí filozofové a politici František Palacký a Tomáš G. Masaryk sehráli stěžejní úlohu.
Souhrnně lze snad říci, že se tradice kultury českého státu vyznačuje autentickou homogenitou duchovně-mravního, a to reformně individuačního rázu svobody. Právě s tím se vždy vyrovnávala a v podstatě úspěšně čelila výzvám jinokulturnosti a nezřídka rovněž násilného a materialistického ohrožení. Žijeme dnes v zásadně odlišné době? Ani bych neřekl...
Svár o české dějiny, jejich smysl a výklad se vždy odehrával, ostatně obdobně jako takové spory u jiných národů, coby neodmyslitelná součást aktuálního dějinného dramatu. Je tomu tak i nyní, jak dokládá článek Český národ v muzeu historika Jakuba Jareše a ředitele Centra pro občanskou společnost Rostislava Valvody, který Orientace LN zveřejnila letos 9. ledna. Palackým filozoficky podložené pojetí českých – a obdobně i evropských a světových – dějin nelze chápat jako provinciální kverulantský nacionalismus
Titulek a mezititulky jsou redakční