Dusítko pro Prahu
vědí na hraní ve veřejném prostoru je spíš restrikce a nechuť přiznat umělcům stejně právoplatný podíl na místech „všech a nikoho“, jako má třeba reklama, elektromagnetické sítě providerů nebo sledující kamery státních i soukromých institucí.
Míst, kde musejí muzikanti vzdorovat policii, byla ale přece jen velká menšina. Příkladem budiž Benátky. Hudba tu má místo v oficiálním turistickém ruchu: v některých gondolách je umístěn pěvec s harmonikou, který zvučně a emotivně pěje canzoni, jak se od něj čeká. V nejluxusnějších kavárnách města – na náměstí svatého Marka – jsou angažovány kapely: když hrají, káva stojí víc. Výjimkou je ono slavné „uzákoněné espreso na baru“, které v Itálii nesmí stát víc než zákonem stanovenou sumu, aby bylo sociálně dostupné každému.
Tam je hudba pěstovaná. Na ulici ovšem potkávám muže s barokní loutnou: je z Budapešti, hraje na ni vlastní skladby (tuším, že by se líbily příznivcům kapely Dunaj), má to tajemství a noblesu. Muž sedává na malém náměstíčku; na jeho rohu stojí mladík z Ghany a prodává značkové (no comment) kabelky. Když Afričan vidí, že zpoza rohu se blíží carabinieri, dá signál. Loutnista chňapne svůj historický nástroj, kompaktní disky a pokladničku a svižným klusem se klidí. Jakmi později řekne lotyšská pouliční prodavačka šperků, získat povolení tu trvá týdny a výsledek je nejistý. Sama procedura je nastavena tak, aby odradila žadatele, zvlášť ty, kteří městem projíždějí. Zároveň je glejt možné získat: kafkovská moc tak kdykoli může uplatnit postih vůči těm, kdo hrají bez glejtu. kterého naštvalo, že muzikant přestal hrát. Záhy jsem pochopil, že vstoupit pouličním muzikantům do hry je někdy riziko: odvrátit blízkost pivního dechu a vrávorající pěst dalo chvíli práce.
Berlín se mi zdá pro pouliční hudbu jako šťastný kompromis oficiálního systému a svobodné vrstvy, která ovšem docela ctí pravidla. I mnoho Čechů tu zažilo, že do vagonu přistoupí Rus s harmonikou, jihoevropská temperamentní rock’n’rollová parta a další. Mnozí si jako „kufřík na kolečkách“vezou kombo: to jim slouží nejen jako slabý zesilovač, ale jde z něj orchestrální základ hudby, halfplayback. Přesně tenhle přístroj je v Praze novou vyhláškou zakázán. Přitom vím, proč jsem ho v Berlíně neslyšel snad ani jednou nadměrně řvát: protože hudebníci nechtějí své posluchače naštvat, ale nadchnout, v ideálním případě prodat své CD. To je pro ně významnější zdroj příjmu než drobné v klobouku.
Snad je to německým smyslem pro pravidla, ale možná také vzájemnou gentlemanskostí buskerů: když pozorujeme, jak se střídají na místě v domluvenou hodinu nebo dodržují nepsanou úmluvu nehrát blízko jeden u druhého, vidíme, že je to societa s citem pro sebeorganizaci. Vedle toho ovšem v Berlíně fungují oficiální restrikce: nutno říct, že v nich lze spatřit mnohem konkrétnější smysl než v těch pražských. V Berlíně nelze hrát u nemocnice, u školy v hodinách výuky nebo u kostela při mši. Po hodině je třeba změnitmísto, v pěší zóně dokonce po patnácti minutách; pak je třeba přesunout se nejméně o sto metrů jinam. To má dobrý praktický efekt: pokud bydlíte či pracujete ve vedlejším okně, netrápí vás nekonečně dlouhé vystoupení.
Velké téma: amplifikace. Jak ho řeší Berlín? Se zesilovačem nesmíte na určená (turisticky exponovaná) místa a do parků; v parcích se však konají ohlášené speciální akce, kde se elektrifikovaně hraje, někde každý víkend. Nemáte-li zesilovač, můžete hrát třeba na Braniborské bráně. Policisté mají právo posoudit, zda je to „v rozumné hlasitosti“. Zažil jsem zkušené hiphopery (velel jim americký raper Infidelix), kteří po výzvě policie okamžitě přestali: vědí, že odporovat zástupci státu může znamenat pokutu až 5000 eur. Raději tedy provolali něco o neutišitelnosti svobody a šli se přesunout jinam.
Od budoucí lepší vyhlášky nikdo nechce bezbřehou svobodu: je však třeba lépe vymezit znaky hudby nevhodně umístěné, příliš hlasité, zneužívající ulici ke komerci
Tuláci s glejtem a legitimací
A pak jsou města, která se rozhodla nomádské hudebníky prostě integrovat, učinit součástí své kulturní nabídky a turistické strategie. V Londýně nebo Madridu si vzal velkou část buskingu pod křídla dopravní podnik: delší přestupní chodby a větší nástupištní haly jsou pro to dobrou podmínkou. Místa pro hudebníky mohou být speciálně označená a ti, kdo mají ambici hrát před desetitisíci procházejícími lidmi, vstupují do konkurzu. Odpadá tak romantický nános velké spontaneity, míjejícího tuláka, který dnes přišel do města. Ale zase se tu dá potkat mix od starých jazzmanů přes hráče reggae, energické mladé kluky a holky až po retro barových profíků (Madrid je v tomhle sentimentální ažaž).
Chodby metra navíc často krásně nesou zvuk: když Ukrajinec Andrij hraje na berlínské stanici Stadtmitte na harmoniku Bachovy fugy (bývá tam téměř denně), kachličkované stěny to odrážejí ve-