Pravidla trucpodniku
Na takzvanou česko-řeckou iniciativu si po téměř sedmnácti letech vzpomenou asi jen odborníci na mezinárodní právo nebo lidé, pro něž je sledování českých proher v zahraniční politice svého druhu posedlostí. O co šlo? Psal se květen roku 1999 a Česko, které bylo teprve dva měsíce členem Severoatlantické aliance, upeklo plán na vyřešení situace na Balkáně. NATO mělo zastavit bombardování srbských pozic a kosovské a srbské bojůvky se měly mezi sebou dohodnout na příměří. Což byl přesně opak toho, co požadovala Aliance, která nechtěla dělat žádné ústupky tehdejšímu srbskému prezidentovi Slobodanu Miloševičovi.
Pakt nesoucí rukopis Ruska nakonec 24. května 1999 v Pekingu podepsali český a řecký ministr zahraničí, Jan Kavan a Jorgos Papandreu. Již deset dnů předem o něm ale Kavan mluvil ve sněmovně a pochlubil se, že plán má podporu Itálie a Slovinska a s většinou bodů souhlasí i ostatní členové NATO. Když si ale česko-řeckou iniciativu přečetl tehdejší šéf NATO Javier Solana, rázně ji smetl ze stolu. A pro Kavanův trucpodnik se nenašel uvnitř Aliance jediný hlas podpory.
V podobném duchu se nesl také návrh premiéra Bohuslava Sobotky, který chtěl v rámci „plánu B“společně se zeměmi Visegrádu vyšachovat neschopné řecké úřady a důslednou kontrolu zavést na bulhar- ských a makedonských hranicích. I on vyzradil svůj tah předčasně. A podobně jako v Kavanově případě přišla studená sprcha. Stěžovalo si Německo a nakonec podporu alternativního Schengenu odpískala také Makedonie a Bulharsko.
Česko opět prokázalo, že nezvládá pravidla trucpodniku. Ten je spojen s jistou mírou konspirace a vyjednávacího potenciálu. O tom, že by se Visegrád natrvalo ujal role balkánského policisty, nikdo neuvažoval. Šlo o to, ukázat, že názor V4 a dvou balkánských zemí musí mít na půdě EU váhu a je o něm třeba jednat. Jenže podobně jako v Kavanově případě premiér pustil plán příliš brzy do oběhu. A zvláště německým diplomatům tak umožnil, aby včas zasáhli. Místo hraničních kontrol v režii Visegrádu se tak včerejší pražský summit V4 společně s Makedonci a Bulhary dohodl jen na tom, že „poskytne zemím západního Balkánu potřebnou pomoc a podporu“. Jinými slovy – další policisty a počítače napojené na schengenské databáze, které zejména Česko na Balkán posílá už nyní.
Na visegrádském trucpodniku v české režii je asi nejsmutnější to, že jeho východiska jsou správná. Řecko registraci běženců nezvládá, stejně jako Turecko nedělá nic pro to, aby příliv migrantů zbrzdilo z tisícovek denně na pouhé stovky. V době, kdy Rakousko dalo tvrdý strop v podobě počtu uprchlíků, které přijme, a Německo dřív nebo později učiní totéž, je ale důsledné zadržování migrantů na západobalkánské trase vytvářením výbušného kotle. A v případě jeho přetlaku je Visegrád tou poslední koalicí ochotných, která by z něj dokázala upouštět páru.
Podobně jako v případě Kavanovy česko-řecké iniciativy premiér pustil plán příliš brzy do oběhu. A zvláště německým diplomatům tak umožnil, aby včas zasáhli.