Když zazní Visegrád
Skutečné spojenectví vyvolala až negativní motivace
Je to vlastně s podivem. Už čtvrt století trvá svazek zemí sdílejících tutéž historickou zkušenost – Česka, Slovenska, Polska a Maďarska. Ale až nyní působí jako svazek opravdu spojenecký. Až 17 let po vstupu postkomunistických zemí do NATO a 12 let po jejich vstupu do Evropské unie, tedy v době, kdy jsou už dlouho ukotveny na Západě a zdánlivě nemají k užšímu vztahu důvod, se ten vztah skutečně rozvíjí. Včera to bylo vidět v Praze: skoro nikoho nezajímalo výročí a jeho bilance, ale jen společné postoje k migrační kalamitě. To jsou paradoxy, mohl by říci Václav Havel.
Nyní se ukazuje, jak účinné jsou negativní motivace – potřeba společně se vymezit proti něčemu, v tomto případě proti evropskému přerozdělování migrantů. Když ten středoevropský svazek v únoru 1991 vmaďarském Visegrádu vznikal, byl motivován pozitivně. Heslo „zpět do Evropy“tehdy nikdo nezesměšňoval. A přece převážil postoj, že společná zkušenost komunismu je málo na společný či aspoň solidární postup k EU. „Tyto čtyři země dávaly přednost individuálnímu soupeření,“napsal do MF DNES Václav Klaus, ale už nedodal, že právě on byl motorem takového přístupu.
Až teď je visegrádské spojenectví faktem, jakým mohlo být už v 90. letech. Až teď vidíme, že blok V4 má 64 milionů obyvatel (obdoba Francie či Británie) a ekonomický výkon 1,762 bilionu dolarů (parita kupní síly, obdoba Jižní Koreje). Až teď vidíme, oč funguje lépe než předválečná Malá dohoda (Československo, Rumunsko, Jugoslávie), jež odrážela zájmy Francie, vymezila se vůči Maďarsku a vytěsnila Polsko. Až teď vidíme, že i v NATO a EU může mít spolupráce postkomunistických zemí smysl. A proč ne, když podobně spolupracuje i Benelux (Belgie, Nizozemsko, Lucembursko) či severské země.
Jen ty paradoxy se připomínají. Ti, kteří Václavu Klausovi vytýkali, že společný postup V4 podráží, se nyní děsí, že tyto země – s vládami levicovými, jakž takž liberálními i národně konzervativními – opravdu mohou postupovat společně. Ale tak už to ve spojenectví chodí. Zbyněk Petráček