Smrt soudce
Česká poučení ze života Antonina Scalii
Nebývá zvykem, aby zpravodajství světových agentur opanovala zpráva o smrti soudce – tedy pokud není vyšetřující soudce obětí atentátu italské mafie. Soudce Nejvyššího soudu Spojených států amerických Antonin Scalia zemřel v noci z pátku na sobotu pokojně, doma, ve spánku, ve věku nedožitých osmdesáti let. Přesto zpráva o jeho skonu dominovala anglofonnímmédiím a stala se i součástí prezidentské kampaně. Důvody jsou zřejmé: Scalia byl mimořádnou osobností (jeho profil přineseme v některém z příštích vydání) a politickou vřavu vyvolala snaha Baracka Obamy zkusit na uvolněné místo protlačit vlastního člověka.
Scaliu navrhl Senátu už Ronald Reagan v roce 1986, to je první zásadní rozdíl oproti české praxi. Členem Nejvyššího soudu (jenž odpovídá našemu soudu ústavnímu) se stáváte fakticky doživotně, tedy do abdikace. Nikdo nemůže být jmenován znovu, tudíž nemá důvod se zavděčovat politikům. Devítičlenný soud je dnes složen z lidí jmenovaných pěti různými prezidenty, je tedy rozmanitý a především nekopíruje aktuální rozložení nálad a sil ve Washingtonu.
Náš soud naopak zobrazuje rozložení politických sil – desetiletý mandát mohou soudci zopakovat, takže pokud si chtějí udržet džob snů, chtě nechtě se musí vypořádat s preferencemi prezidenta (který je může navrhnout) i Senátu (který je musí schválit). Bývalí soudci jako Jiří Nykodým či Miloslav Výborný poznali, co je to nepřízeň levice za zastávané postoje. Mandát zopakovat nemohli, zato se strážcem ústavnosti stal teprve čtyřicetiletý stranický právník ČSSD Radovan Suchánek.
Naše praxe je nešťastná i z třetího důvodu: pokud český prezident obhájí funkci, může soud (při vstřícném Senátu) kompletně vyměnit. Ve Spojených státech se teď vede veliká pře, zda devět měsíců před odchodem z funkce má prezident Obama morální právo navrhnout svého kandidáta. Ale nikoho ani nenapadlo, že by prezidentovi radil, či dokonce navrhoval jména předseda soudu John Roberts – jak veřejně a bez skrupulí činí Pavel Rychetský. Petr Kamberský