Stíny v paměti smutné ženy

Rodinná kronika bývala oblíbeným žánrem klasického románu. Z jejího toku vycházela řada příběhů, nad kterými měl vypravěč přehled a jež důvěrně znal. Byla to obvykle totiž jeho rodina a jeho příběh. Jako v knize Aleny Zemančíkové Příběh v řeči nepřímé.

Alena Zemančíková je publicistka a redaktorka, vystudovala dramaturgii, pracovala v divadle a v rozhlase, učí na DAMU. Píše fejetony, rozhlasové hry, reportáže. Román Příběh v řeči nepřímé je její prozaický text nejrozsáhlejší a jistě nejdůležitější.

Vyprávěj...

Jde zjevně o velmi osobní výpověď ženy, která má pocit, že je čas bilancovat. Je ve věku, kdy se začíná jevit, že vše podstatné se již odehrálo, přičemž není tak jisté, v čem to bylo tak podstatné. Prostě život se jaksi odehrál a nyní, snad aby jen tak neprotekl mezi prsty, je čas ho zapsat. Nikde samozřejmě není psáno, že jde o zpověď autobiografickou, ale řada motivů a vlastně i základní rámování se kryje s životopisnými údaji autorčinými. Důsledná ich-forma a stále jako by na začátek se vracející rozběh vyprávění („jak to vlastně bylo“) pak vytváří dojem naléhavosti a nutnosti dát věci do pořádku a na své místo, tedy alespoň jako psanou rekonstrukci rodinné paměti.

Vypravěčka se probírá historií rodiny, konfrontuje vlastní paměť s fragmenty toho, co po všech těch lidech, pokrevně příbuzných i do soukolí rodiny vtažených, zbylo – v dopisech, úředních dokumentech, na fotografiích. Příliš toho není, spíše vypravěčka žasne nad tím, kam se asi všechny ty touhy, vášně a city ztratily a zda opravdu lze o plnohodnotných životech a osudech mluvit. A tak o nich alespoň píše.

Bolestivým příznakem, že čas se krátí, jsou úmrtí blízkých: na začátku vyprávění bratra alkoholika, na konci matky. Mezi těmito dvěma konci životů se tedy napne nit vyprávění, na niž autorka zavěsí příběhy rodinných příslušníků od začátku padesátých let do současnosti. Osou vyprávění je vztah k matce, podnikavé, ambiciózní a atraktivní ženě, která po prvním nepovedeném manželství odchází z Prahy do západočeského pohraničí, kde žije se svým druhým mužem, otcem vypravěčky a jejího bratra. I toto manželství se rozpadá, otec, kterému je svěřen do péče bratr, se na začátku 60. let vrací do Prahy, kde pak na začátku normalizace udělá kariéru v televizi, brzy však umírá na infarkt. Matka, která naváže milostný vztah s mužem, kterému autorka říká Saul a jenž je de facto skutečně vychová, je naproti tomu vyloučena z KSČ, neboť se zapojí do kulturního dění 60. let a po návratu do Prahy a rozchodu se Saulem, který zemře na začátku 80. let, pro ni nezbývají než podřadné práce. Na konci 80. let jde do důchodu a po roce 1989 se zdá, že na vše už je pozdě.

O ten nový start se pokouší její dcera, tedy vypravěčka, která do té doby žila život ovlivněný matčiným kádrovým proviněním a nejspíš jí je dán úděl opakovat její poněkud rozháraný citový život: nevzali ji na školu, kterou chtěla studovat, věnuje se ochotnickému divadlu a nezávislé kultuře, vytyčuje si prostor minimální svobody, jak to jen bylo za normalizace, v níž prožila mladší polovinu dospělého života, možné.

Podobně jako její matka ani ona s muži nevede vztahy, které by zcela splnily její touhy po samostatném, ale zároveň láskou a city naplněném životě. Po dvou manželstvích, z nichž to druhé není ještě ukončeno, udržuje vztah s kolegou z redakce, vymýšlí s ním časopis, jezdí s ním na reportáže, avšak její pokusy navázat s ním cosi hlubšího a trvalejšího jsou tímto zdrženlivým mužem odmítány. Všechno se děje jako by jen napůl, zakřiknutě a nedotaženě. Jako všechny životy, o nichž vypravěčka vypráví a které v jejím vzpomínání na chvíli obživnou.

Orální historie

Je to spíš nenápadná próza a jejím údělem zřejmě bude, že si najde cestu jen ke čtenářům blíže osloveným. Určitá jednotvárnost podání, které je jen nepatrně pobízeno odkrýváním dalších vrstev, připomíná metodu orální historie. Jejím základem je také mono- log, ve kterém se vybavují dávno zasuté vztahy, úmysly a činy, které jsou umístěny do historických souřadnic. V tomto případě tedy do vylidněného pohraničí 50. let, do městečka, které se tu jmenuje Chodov (ale podle indicií půjde spíš o Tachov), pak do Chyše, odkud pochází Saul a kam se po letech vrací na reportážní cestu. V druhé polovině vyprávění pak do Plzně a Prahy 70. a 80. let. K propracovanějšímu líčení širšího koloritu se však Zemančíková neodhodlá, což je škoda, protože dovede být výstižně kritická amnohdy přesná. Je to kniha, která postrádá typické nešvary současného (ženského) psaní, tedy přibližnost, bájivou tlachavost, titěrnou psychologizaci.

Jejím problémem je na druhé straně jistá výrazová askeze a monotónnost, kterou přináší zvolená forma evokace bez jediného dialogu. Od postavy vypravěččina milence, kterému dá rukopis přečíst, tam výstižně zazní, že postavy vlastně nejsou schopny vyjádřit samy sebe, a proto mlčí. Mluví za ně ona, která se však o mnoha věcech jen dohaduje. Jako když oživuje stíny na projekčním plátnu své paměti.

Alena Zemančíková: Příběh v řeči nepřímé