Na Třebešíně šlo o čtvrtý stupeň šikany
Minimálně 60 procent učitelů nemá žádné školení k této problematice, varuje Michal Kolář, expert na poruchy chování
LN Když jste slyšel o případu šikany na pražské střední průmyslové škole, překvapilo vás to?
Znám opravdu hodně extrémní příběhy. Přímo k tomuto mě Česká školní inspekce zvala. Bohužel mi nyní můj zdravotní stav neumožňuje pomoci ho vyšetřit. Podle mé klasifikace šlo minimálně o třetí stadium šikany z celkových pěti. Kloním se však k názoru, že mohlo jít i o stadium čtvrté. Není pravděpodobné, aby za tím stáli jen ti tři studenti, o kterých se mluví. Skoro určitě někteří ostatní žáci už ubližování přijali jako normu. Nemuseli dělat nic zvláštního. Jenom se dívali a bavili, natáčeli ponížení učitelky na mobil. Půl roku to nikdo neohlásil.
LN Můžete upřesnit zmíněné třetí stadium?
První dvě stadia znamenají, že šikana není organizovaná. Ve třetím už se vytvoří jádro agresorů, kteří začnou na šikaně učitele spolupracovat. Ten o tom často ani nemusí vědět. Může jít třeba o kyberšikanu. Tento parazitní novotvar směřuje k ovládnutí skupiny.
Ve třídě by se mělo vyučovat, ale žáci směřují k tomu, aby učitele zesměšnili, aby ho zničili, poslali na psychiatrii. Organizují proto různé hry. Paní učitelce z Třebešína zatarasili opakovaně východ ze třídy. Agresoři zpupně seděli na židlích postavených na lavicích a ohromně se bavili. „Skvělou zábavou“bylo také prdění do obličeje kantorky, braní ji kolem ramen a kopání do ní.
LN Jak si pak máme představit poslední, páté stadium?
Šikana žáků, ale i učitele, je vždy těžkou poruchou vztahů ve skupině. Ve třetím stadiu ještě většina nepřijala normy. Je to poslední moment, kdy se dá velmi razantně zasáhnout, když člověk ví jak. Pak už to neplatí, dochází k bodu zlomu a šikana se stává nepsaným zákonem. I z hodných žáků se stávají žáci krutí. Vím například o případu, kdy učitelce nařízli nohu od židle, ona spadla, v tu chvíli všichni vstali a začali na ni házet banány, slupky a řvali, že ji zlikvidují. Tančili kolem ní. To se stalo na střední škole. Někteří lidé nemohou pochopit, že je učitelka šikanovaná, a říkají, že je to její vina. Já znám ale řadu případů šikany razantních učitelek, které se jí původně také vysmívaly, ale když je šikana potkala, říkaly, že se jí nedalo bránit.
LN Platí, že čím je dítě starší, tím větší krutosti je schopné páchat?
Malé děti samozřejmě vypadají jako sluníčka. Když pak ale zjistíte, čeho jsou schopné… Když bylo první setkání týkající se vojenské šikany v České republice v roce 1989, přišly na něj všechny možné kapacity, profesoři psychiatrie. Zastávali názor, že agresor je takzvaně agresivní psychopat a oběť je astenický psychopat. U školní šikany by to ale znamenalo, že škola je plná psychopatů, protože výskyt je epidemický. Pro vznik šikany ve škole je klíčový skupinový mechanismus, který dává do pohybu obrovské destruktivní síly. Agresoři jsou většinou normální, obyčejní žáci. Ti tři nemuseli být ani nějací supergrázlové.
LN Může pak takto narušený třídní kolektiv respektovat ostatní učitele, když je schopen proti jednomu tak ostře vystupovat?
Záleží na pokročilosti šikany. Jakmile se však vůči učiteli rozjede, často nepomůže ani to, když učitele vyměníte. Existují pak tendence, že na tom novém budou děti své činy opakovat. Je nutné
Pokud jde o pokročilé šikany, řešit to komplexně. Pokud jde o pokročilé šikany, přikláním se k tomu, aby jádro agresorů odešlo ze školy. Někdy stačí přeřazení do jiné třídy. Školy se na mě často obracejí s tím, co mají dělat. Chápu ředitele, že se bojí. Mají pocit, že kdyby přiznali, co se ve škole děje, bude ta škola vypadat jako špatná. Ve skutečnosti jsou počáteční šikany víceméně všude. Pozitivní jednoznačně je, když se to přizná a začne se s tím něco dělat. Pokud odborníci na školní úrovni nemají podporu v řediteli, jde to těžko. Je hrubou chybou, když ve škole běží šikana a ředitel pozve někoho na prevenci, místo toho, aby se řešila.
LN Co má tedy ředitel dělat, aby nic nepodcenil?
Třeba tomu z pražské střední průmyslové školy paní učitelka naznačila, že něco není v pořádku. Dostal tedy přímé varovné signály, které se nesmí nikdy podcenit. Měl pracovat s faktem, že je to pouze špička ledovce. Když za ním přišli žáci a dali mu nahrávku, tak už je to extrémní signál. Skutečnost je ale vždycky ještě horší. Jezdil jsem k řadě vážných případů. Většinou se ředitelé chovali standardně stejně jako tento. Nikoliv odborně, ale obranně. Je to pochopitelné, protože je nikdo na řešení šikany nepřipravil.
Ředitel se měl obrátit na skutečného odborníka. Ne na experty, kteří se teď často vyjadřují do médií, a přitom neřešili ani jeden případ. Tento specialista by kvalifikovaně odhadl stadium a formu šikany a podle toho by zvolil krizový scénář.
LN Různí odborníci tomuto řediteli vyčítají, že uspořádal společné jednání mezi paní učitelkou, studenty, kteří ji šikanovali, a jejich rodiči...
Setkání všech u šikany na Třebešíně je fiasko všech fiasek. Metodu usmíření lze dělat pouze u počátečních stadií, kdy ještě nedošlo k vážnému násilí. Kromě toho tuto metodu málokdo umí.
LN Jak vy konkrétně postupujete, když případy šikany řešíte?
Je to různé. Například v rámci České školní inspekce jsem šel za obětí domů, do rodiny. Mluvil jsem s ní i s jejími rodiči. Teprve potom jsem hledal vhodné svědky. Když jde o pokročilou šikanu, tak ale ani svědkové nejsou, všichni v té třídě lžou. Potom musíte najít nejslabší článek v konspirativním řetězci. A když se to podaří zastavit, je nutné dál pracovat s celou skupinou.
LN Z jakého rodinného zázemí podle vašich zkušeností agresoři většinou vycházejí?
Rodinné poměry jsou samozřejmě důležité. Dost často se v rodinách agresorů odehrává nějaká forma násilí – násilí mezi rodiči, sestra bije bratra a on se trápí, rodiče mlátí jeho. Na druhé straně jde i o rodiny, které mají obrovské finanční zázemí, ale žádné morální hodnoty. LN Tématem šikany jste se začal zabývat už v 70. letech minulého století. Co vás k tomu přivedlo?
Máte pravdu, problém šikanování jsem v tehdejším Československu otevřel. Hned po studiu jsem nastoupil do ústavu se zvýšenou výchovnou péčí, kde byli opravdu hodně problémoví svěřenci. Páchali trestnou činnost, i násilnou. Tam jsem zažil opakovaně hned v počátku výbuch skupinového násilí. Jednoho kluka zkopali tak, že zůstal ležet. V druhém momentě polili jiného chlapce hořlavinou a zapálili. Měl jsem později vhled, že jde o novou formu agrese, která má vnitřní vývoj. Na počáteční nenápadné šikany jsem potom během své poradenské praxe narážel všude. Chtěl jsem ten problém otevřít, což se překvapivě podařilo. K zásadnímu zlomu ale ještě nedošlo, a to ohledně přípravy pedagogů a zavádění účinných programů do škol. Obraz šikany se v současnosti poněkud proměňuje. Často se vyskytuje nepřímá a vztahová šikana, kyberšikana atd. Podstata však zůstává stejná.
LN Podle kritiků nejsou budoucí učitelé na fakultách na řešení šikany dostatečně připravováni...
Je fakt, že vzdělání směrem k šikaně je naprosto nedostatečné, není systémové. V terénu jsem proškolil řadu ředitelů, inspektorů, pedagogů atd. Ale oni po nějaké době odejdou. Musí se to prostě učit už na zmíněných fakultách. Když jde někdo do práce, musí také absolvovat školení bezpečnosti práce, protipožární ochrany... Ale minimálně 60 procent učitelů se nikdy nesetkalo s žádným vzděláváním ohledně šikany.
LN Ministerstvo v současnosti aktualizuje metodiku. Školám by měla dát návod, jak řešit situace, když je učitel šikanován žákem. Myslíte, že se to pak zlepší?
Existuje metodika k řešení šikany mezi žáky. Autorem krizových scénářů a programů pro celou skupinu v metodickém pokynu MŠMT jsem já. Tyto metody jsou spolehlivé a jsou ověřeny dlouhodobou praxí. Většina těchto metod se dá úspěšně uplatnit i u šikany učitele. Jenom jim musí člověk porozumět a k tomu potřebuje alespoň minimální výcvik. Je tam jedna větší výjimka. Šikanu žáků by měl alespoň do určité míry vyhledávat učitel sám. Zde je však sám obětí. Kdo to tedy má dělat? Jde to vymyslet různě. Mně pomáhají rozhovory s žáky v rizikových třídách, lze použít i některé dotazníky atd. Není to větší problém.
Poslední metodický pokyn k řešení šikanování z roku 2013 je velmi kvalitní. Směřuje k přípravě škol k zavedení programu proti šikanování. Jeho součástí může být i řešení šikany učitelů. Nic lepšího není možné vymyslet. Metodický pokyn lze srozumitelně dále rozpracovat. Na- příklad formou přílohy k řešení šikany učitelů. Případně lze vytvořit i samostatný materiál, který by byl provázán s metodikou k řešení šikany mezi žáky.
LN Až přejde mediální zájem o šikanu, k jakým opatřením by se mělo přistoupit, aby se situace změnila?
Ministryně školství se o toto téma v současnosti velmi zajímá, což je sympatické. Je však potřeba, aby po splasknutí mediální bubliny došlo k faktickým změnám.
Je nezbytně nutné podpořit vzdělání na pedagogických fakultách, aby se situace začala postupně a systémově přetvářet. Vypracoval jsem koncepční vzdělání, které má několik úrovní (podrobněji se o něm dozvíte v publikaci Výcvik odborníků v léčbě šikany, která je k dispozici na internetu – pozn. red.). Studenti na pedagogických školách by měli mít alespoň dva semestry studia, aby dokázali řešit počáteční fáze šikany. Kdyby to učitelé znali, mohli by se i sami lépe bránit.
Ředitel by měl být proškolen v rámci funkčního studia. Měl by být metodicky, organizačně a právně vyzbrojen, aby v řešení šikany podpořil připraveného odborníka, například metodika školní prevence, který se v tom vyzná lépe.
Vytvořil jsem Hradecký školní program proti šikanování, jehož výsledky patří mezi nejlepší na světě. Součástí tohoto programu je i řešení šikany učitelů. Máme tedy v Česku účinnou metodiku, jenom ji potřebujeme dostat do škol.
Je také potřeba upravit legislativu. Jenom malé inspirativní poznámky. Správní řízení při dokazování šikany je nesmyslné. Nechrání zdroj informací – oběti ani svědky. Oběť nemá šanci na ochranu. Z právního hlediska je nutné sepisovat veřejně protokoly se svědky a hned je dávat agresorům k posouzení. Převládá tam formální stránka. Úředníky utrpení oběti nezajímá.
Mimochodem u soudu stále probíhá nesmyslná konfrontace oběti a agresora. Nepřipravené jsou nejenom školy, ale i soudy atd. Moc důležité by bylo zavede- ní zákazu vstupu agresorů do školy, jak to nyní navrhla ministryně školství. To je však zatím jen utopie.
LN V září se v tuzemských základních školách naplno rozběhne společné vzdělávání. S běžnými žáky budou do třídy chodit i děti s různými handicapy. Nebude to přívětivé prostředí pro šikanu?
O tom jsem vlastně nikdy nemluvil, ale setkávám se s šikanou ve školách, kde inkluze běží, permanentně. Znám tedy i odvrácenou tvář inkluze. Riziko šikany je v tomto případě samozřejmě zvýšené. Nikdo se o to nezajímá a je nepředstavitelné, co to může způsobit. Znám případ, kdy paní učitelka dostala do třídy dvě mentálně postižené děti. Nikdo ji na to ale nepřipravil. Jeli na školu v přírodě a jednu tu holčičku tam spolužáci velmi brutálně sexuálně zneužili. Škola po zjištění této závažné skutečnosti rodiče neinformovala. Nebo jiná holčička, taky mentálně postižená, měla ve škole asistentku a dostávala dobré známky. Za chvíli ji ale celá třída nenáviděla. Vnímali to tak, že jí učitelé nadržují. Ona doma plakala hodiny. Pak se jí snažili pomoct všichni odborníci, to ale mělo přijít dříve. Školy nejsou připravené na šikanu ani na inkluzi. To je opravdu nepříznivá kombinace.
Je nezbytně nutné podpořit vzdělání na pedagogických fakultách, aby se situace začala
postupně a systémově měnit
Etoped (etopedie je speciální pedagogická disciplína, která se zabývá rozvojem, výchovou a vzděláváním dětí, mládeže a dospělých, kteří mají poruchu chování) a psychoterapeut.
Vytvořil původní teorii, diagnostiku a léčbu školního šikanování. Je autorem knih Skrytý svět šikanování ve školách, Bolest šikanovaní, Nová cesta k léčbě šikany a Výcvik odborníků v léčbě šikany.
Je autorem Hradeckého školního programu proti šikanování, jehož výsledky patří k nejlepším na světě.