O inteligenci a štěstí
Oinkluzi ve školství bylo jen v posledním týdnu napsáno moře slov. Nechtěl jsem přilévat další. Pak mne ale zaujal jeden argument odpůrců začlenění těch méně šťastných dětí do „normálních“škol. Podle nich se tím jen zbrzdí chytří žáci. Nejde jen o tu fascinující představu, že by škola měla primárně sloužit k produkci „chytrých“lidí, a nikoli se snažit děti učit žít ve světě, jaký je. Plný lidí inteligentních, ale i hloupých, všemožných barev, vyznání a různorodých životních postojů. Jde i o naivní ideu, že čím je člověk chytřejší nebo chcete-li inteligentnější, tím kvalitnější a šťastnější jeho život bude.
Tuto myšlenku již dávno zpochybnil psycholog Lewis Terman, který se vztahu mezi vysokou inteligencí a úspěchem v životě a pocitem štěstí začal věnovat ve 20. letech minulého století. Terman si tehdy vybral na 1500 žáků s IQ vyšším než 140 bodů a on i jeho pokračovatelé následně sledovali jejich životní dráhu.
Pokud jde o pracovní úspěchy, vedlo se těmto lidem velmi dobře – jejich plat byl v polovině 50. let oproti průměrnému platu bílých límečků zhruba dvojnásobný. Kariérní vzestup ale nezažili zdaleka všichni, mnozí z někdejších malých géniů nakonec skončili jako písařky, námořníci nebo řadoví policisté. Pokud jde o životní štěstí, vysoká inteligence nehrála už vůbec žádnou roli – poměr sebevražd, rozvodů či alkoholismu se v této skupině nijak nevymykal celoamerickému průměru. Když pak byli tito lidé na sklonku svého života dotázáni, jak jej hodnotí, překvapivě málo z nich vzpomínalo svých úspěchů. Daleko častější byl pocit zklamání z nenaplnění nadějí, které do nich byly v dětství vkládány.
Fenoménu vysoce inteligentních lidí se od té doby věnovala řada studií. Výsledky jsou dost překvapivé. Ukázalo se například, že tito jedinci dělají podezřele často velmi málo inteligentní rozhodnutí a nezřídka se chovají zcela iracionálně. Takřka polovina členů kanadského klubu Mensa například věří v paranormální jevy a 56 procent z nich je přesvědčeno o existenci mimozemských civilizací. Ekonom Jay Zagorsky zase v jedné své studii doložil, že u lidí s IQ nad 140 je oproti běžné populaci dvojnásobná šance, že překročí limit na své kreditní kartě. Jiná vědecká práce pro změnu ukazuje, že vysoce inteligentní lidé mají nižší schopnost rozpoznat vlastní chyby a vady, ačkoli u ostatních stejné nedostatky rádi kritizují. A rovněž mají vyšší sklony k typicky chybné domněnce hazardních hráčů, že když padne na ruletě desetkrát červená barva, je vyšší pravděpodobnost, že se kulička příště zastaví na černé.
Vysoká inteligence zjevně nevede automaticky k racionálnějšímu životnímu rozhodování a pocitu štěstí. Klíčem k němu je podle psychologa Igora Grossmanna z kanadské University of Waterloo něco jiného – moudrost. Grossmann ji definuje jako schopnost posuzovat věci bez předsudků a mimo jiné také ochotu přiznat vlastní nevědomost, vlastně jakousi intelektuální skromnost. Takoví lidé jsou podle jeho výzkumů spokojenější se svým vlastním životem, mají harmoničtější vztahy a netrpí takovou úzkostí. Po pravdě, nevím, co by mohlo „chytrým“dětem pomoci zbavit se předsudků víc než každodenní kontakt s vrstevníky, kteří jsou trochu „jiní“.
Vysoce inteligentní lidé mají nižší schopnost rozpoznat
vlastní chyby a vady, ačkoli u ostatních stejné nedostatky rádi kritizují